Ponorka: Německý klenot válečné kinematografie

Příběh vypráví osudy posádky německé válečné ponorky U 96, která během druhé světové války plní řadu dramatických misí. Po řadě týdnů klaustrofobické atmosféry dostanou námořníci rozkaz proplout Gibraltarem do Středozemního moře. Operace se však fatálně nepodaří a zásadně poškozená loď klesá do temné hlubiny.

I kdyby Wolfgang Petersen natočil jenom film Ponorka, tak se sluší před tímto pánem v místnosti smeknout klobouk. Ponorka byla obrovským projektem. Petersen měl k dispozi ci scénář od autora úspěšné memoárové knihy válečného korespondenta Lothara Günthera Buchheima a velkorysý rozpočet. Buchheim využil právo veta a zabránil hollywoodské produkci ve společnosti Columbia natočit tradiční spektákl se známými herci. Roli kapitána ponorky měl hrát buď Paul Newman nebo Robert Redford! Po dlouhém vyjednávání se mu podařilo prosadit projekt v ryze německé režii v koprodukci několika televizních stanic pouze s částečným americkým kapitálem již zmíněné Columbie.

Husarským kusem pak bylo přihrání režie zkušenému televiznímu tvůrci Wolfgangu Petersenovi. Netušil, že mořský ďas Petersen mu natáčení parádně osladí. Dokonce natolik, že se autor distancoval od výsledného filmu a režisér se tak stal jediným autorem tohoto velkolepého projektu. Rozpočet 25 milionů marek byl filmařům přidělen bavorskou televizí původně na televizní seriál, ale počítalo se pochopitelně i s tím, že přiměřeně sestříhaná verze půjde do kin. V zájmu nejvyšší věrohodnosti byly postaveny tři modely ponorek, které se používaly pro natáčení a spolykaly značnou část rozpočtu. Tvůrci je pak pronajali Stevenu Spielbergovi do Dobyvatelů ztracené archy.

Petersen vyrůstal v Hamburku a moře ho odjakživa fascinovalo. Hraje také v jeho další tvorbě výraznou roli (Dokonalá bouře, Poseidon). Režisér chtěl být maximálně realistický a to i za cenu, že pro herce připravoval opravdová muka, a proto na dobu filmování někteří vzpomínají jako na noční můru. Nechal je totiž pohybovat se v modelech ponorky, aby herci zažívali neustále klaustrofobický pocit uliček, kde se člověk ani nemůže otočit. V průběhu letního natáčení jim také zakazoval opouštět přes den ateliér, aby se venku neopálili. Petersen se sice hádal s autorem předlohy, ale měl za sebou kameramana Josta Vacana, který mu řekl, že scénář je sice dobrý, ale na plátně nemusí fungovat, pokud se jim nepodaří vtáhnout diváka plně do děje tak, aby měl stejné pocity jako posádka. Inspiroval se válečnými dokumenty a rozhodl se většinu scén točit z ruky. Problém nastal také ve svícení. Ponorky byly samy o sobě dost tmavé a svícení velkými lampami by nevypadalo přirozeně, takže namontoval silné žárovky pod cylindry lamp v modelech ponorky. Režisér s kameramanem však neměli při tvorbě na růžích ustláno. Producenti za nimi neustále chodili a říkali jim: „Chlapi, doufáme, že si plně uvědomujete, že točíte film pro světový trh. Tohle se nemá líbit jenom Němcům.“ A Vacano jim říkal: „Když to bude natočený pořádně, tak se to bude líbit přece kdekoliv.“

Modely ponorek byly nesmírně hlučné a zvukaři věděli, že z placu nepůjde nic použít. Proto byly scény z ponorky natáčeny jako němý film a všechny dialogy dodělávány ve studiu. Skutečnost,že na snímku patří zvuk k těm nejvíce ceněným atributům byla jistě pro celý tým příjemným zadostiučiněním. Zajímavostí je také to, že postsynchrony hrálo německé obsazení v němčině i v angličtině, takže tvůrci při tvorbě okamžitě vyráběli dabing kvůli anglosaskému trhu. Pro scénu bouře v Atlantiku nechal Petersen přes model přelít ohromnou vlnu z vodní nádrže. Herec na palubě modelu ponorky Jan Fedder se pod náhlým enormním tlakem pustil zábradlí a spadl. V tu chvíli jeden z herců začal hystericky křičet: „Muž přes palubu!“ Petersen, který vše sledoval na kontrolním monitoru se usmál a s výrazem prosťáčka sv. Františka zvolal: „Vynikající nápad Jane, sjedeme to ještě jednou.“ Herec si narazil několik žeber a musel být odvezen do nemocnice.

Petersen jednoduše přepsal scénář, udělal z něj lazara nechal ho do konce natáčení ležet v posteli, takže hercův permanentní bolestivý výraz není ani trochu hraný. Scénu pádu sice vystřihl, ale nakonec ji do filmu vrátil v režisérské verzi. Ačkoliv měli tvůrci k dispozici tak velký rozpočet, nemohli si dovolit zdaleka všechno a kvůli tomu byla scéna letadel při náletu v La Rochelle zakoupena z již natočeného snímku Bitva o Británii. Hudbu pro film složil pravděpodobně nejslavnější německý jazzový saxofonista Klaus Doldinger, který s Petersenem spolupracoval ještě na pohádkovém Nekonečném příběhu a vymyslel ústřední téma pro legendární televizní Místo činu. Prodal na 2 miliony alb a složil kolem 2000 melodií. Téma z Ponorky patří pravděpodobně k těm úplně nejznámějším filmovým melodiím.

V hlavní úloze snímku je drsná realita. Film skvěle funguje již od posledního večírku na pevnině, který je jednoduše geniální, přes horrorové klesání do hlubin oceánu, patřící k tradičním klišé ponorkových filmů až po slavný závěr v docích.V hereckém obsazení dominuje soustředěným výkonem Jürgen Prochnow v roli kapitána, který představuje citlivou duši a smysl pro povinnost, jež zpravidla v zahraničních válečných filmech Němcům zcela chybí. Ponorka obdržela nominace na 6 Oskarů – nejlepší film, kamera, režie, střih zvukových efektů, střih, zvuk a paradoxně i nejlepší adaptovaný scénář!

Petersen ve slavný večer sošky nezískal, ale astronomické celosvětové tržby a pozici režiséra jednoho z nejlépe hodnocených filmů všech dob mu už těžko někdo vezme. Pro zajímavost, Oskary vyhrál britský film Ohnivé vozy. Zajímalo by mě, kdo si na ně, bez urážky, dnes vzpomene. Producenti se obávali přijetí v Americe. Snímek přeci jenom stavěl Němce proti zajetým klišé a ukazoval je v příznivém světle. Obavy však zažehnala předpremiéra v Los Angeles, kde byl snímek vyznamenán ovacemi ve stoje a příznivá kritika v New York Times. Petersen se k filmu během kariéry ještě několikrát vrátil. V roce 1997 připravil director’s cut, který trvá úctyhodných 209 minut a na DVD vyšla také nesestříhaná verze o délce 293 minut.

HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:

Das Boot, Německo 1981 režie a scénář: podle knihy Lothara G. Buchheima Wolfgang Petersen, kamera: Jost Vacano, střih: Hannes Nickel, hudba: Klaus Doldinger, hrají: Jürgen Prochnow, Herbert Grönemeyer, Klaus Wennemann, Hubertus Bengsch, Martin Semmelrogge, Bernd Tauber, Erwin Ledder

149 minut, 1.85:1, 35 mm, barevný

Nominace na Oskara – nejlepší režie, kamera, adaptovaný scénář, střih, zvuk, efekty a střih zvukových efektů, Německé filmové ceny – vynikající výkon jednotlivce za zvuk

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SLANINA, Ondřej. Slavná světová filmová klasika. Praha: Charon media, 2011. ISBN 978-80-90497-5-04.