Článek
Jako dítě jsem naprosto miloval letní tábory. Dobrodružství, rošťárny, trochu nebezpečna, bezstarostné dny, přelom osmdesátých a devadesátých let. Tohle všechno dohromady umělo malému klukovi neskutečně obohatit život. Navíc tenkrát nebylo nic svázané pravidly tak, jako je to dnes. Neříkám, že je to dobře, nebo špatně. Ale bylo to jiné. Jako dítě jsem to tehdy nevnímal. To je pravda. Vidím to až s odstupem času. Na svůj první tábor jsem se dostal asi v pěti letech. Tábory, kterých jsem se účastnil, nebyly tehdy jen o přírodě a písničkách u táboráku. Pro kluky byly mnohem víc akčnější. Mezi to nejlepší jsem jednoznačně řadil takzvané „sbírání bobříků“.
Bobříky
Pokud se nemýlím, tak jako první s něčím takovým přišel Jaroslav Foglar ve svém románu Hoši od Bobří řeky. Myšlenka sbírání nebo lovení bobříků byla velmi jednoduchá. Šlo o to uspět v několika různých oblastech a disciplínách. Ty byly velmi specifické. Dnes je všeobecně známý třeba bobřík hladu, kdy nesmí člověk 24 hodin nic sníst, nebo třeba bobřík mlčení, tedy nevydat ani hlásku během 24 hodin. Kromě těchto klasických bobříků jsem se ale setkal i s jedním unikátním, kde bylo třeba prokázat odolnost, překonat strach a vydržet bolest. Šlo o bobřík bolesti.
Děti hrající si na dětském táboře
Co jsme tenkrát museli snést za bolest
Dnes by to asi většině lidí znělo divoce. Ale věřte mi, tenkrát nám to nepřišlo. Šlo o výzvu. Vedoucí to měli pod kontrolou. Bavilo nás to. Bobřík bolesti se tenkrát skládat ze tří disciplín.
- V té první hrály hlavní roli kopřivy. Naši táboroví vedoucí, obvykle v tlustých rukavicích, sesbírali odhadem tak pětadvacet kopřiv. Dali je dohromady jako puget růží. Ten, kdo chtěl tento úkol úspěšně splnit, si pak vyhrnul tričko a nechal si od vedoucích několikrát přejet tímto tlustým svazkem kopřiv vlastní záda.
- Následovala druhá výzva, která sama o sobě nebyla tak děsivá, ale s lehce popálenými zády od kopřiv byla o to nepříjemnější. Museli jsme se totiž vydat k nedalekému potoku, nabrat do konve několik litrů té ledové vody a nechat si vedoucími celá ta čerstvě poštípaná záda polít.
- Třetí část zkoušky pak s těmi dvěma předešlými nijak nesouvisela. Šlo nejčastěji o drobné plácnutí proutkem před dlaně, nebo prsty na rukách.
Všechny tyto tři body byly navíc podmíněny tím, že u nich chlapci a děvčata nesměli vydat ani hlásku. To bylo podmínkou pro získání bobříka bolesti. Samozřejmě si i vybavím, že jiný metr používali vedoucí na mladší děti a jiný na starší. Myslím, že měli tenkrát tu vlastnost opravdu adekvátně rozlišit, kde je ta únosná hranice bolesti.
Hodnocení pohledem roku 2024
Když se teď ohlédneme zpět, možná to může být pro někoho z nás za hranou. Dnes by taková činnost pravděpodobně vyvolala rozruch. A asi i právem. To, co se tehdy považovalo za jakési budování charakteru, by dnes bylo považováno za riskantní, nebezpečné a možná i zakázané. Máme dnes zákony na to, které dokonce řeší i samotný pohlavek.
A tak jsem dnes na jednu stranu rád a musím uznat, že je asi dobře, že dnešní děti nebudou muset čelit stejnému bobříku bolesti jako my. Na druhou stranu některé věci i z minulosti stále vnímám jako inspirativní. A v modifikované formě by mohly přinést užitek i současné mládeži.
