Článek
Dlouhou dobu jsem byl přesvědčený, že to nejde. Že dítě potřebuje mámu a tátu. Nikoliv dvě mámy, nebo dva táty. Domníval jsem se, že takovému dítěti musí do života logiky něco chybět.
Pevně jsem věřil stereotypům, že přeci táta je tím, kdo předává synovi jakousi autoritu, sebevědomí, mužství. Učí ho technickým věcem a obecně jak být „správným chlapem“. Máma zase poskytne péči, naučí být citlivou osobností, nabídne dítěti pocit bezpečí.
Když tak před časem začala debata o právech stejnopohlavních párů, mnohem víc mi vlastně záleželo na dětech těchto lidí. Sám sebe jsem se ptal, jestli nebudou strádat? Jestli nebudou v něčem v životě limitovaní, pokřivení, poničení?
A tak jsem se obrátil na odborníky.
Co ukazuje výzkum
Je nutno říci, že se odborné zdroje ve svém názoru jednoznačně shodly. Níže jsou jedny z těch nejrelevantnějších a v odborné komunitě nejčastěji skloňovaných.
- Cornell University si položila otázku, zda je dítěti způsobena újma, pokud ho vychovávají stejnopohlavní rodiče. Analyzovala proto 79 odborných studií. Výsledek? Celkem 75 z nich (tedy 94,9 %) shodně konstatuje, že děti stejnopohlavních rodičů si nevedou hůře než děti z heterosexuálních rodin. Zbývající čtyři studie ukazovaly dílčí problémy, ale vždy u dětí z rozpadlých rodin. Tedy nikoliv u těch, které od narození vyrůstaly se dvěma rodiči stejného pohlaví.
- Stejný závěr přináší i Australská psychologická společnost. Její rozsáhlá literární rešerše shrnuje více než 25 let výzkumů a konstatuje, že sexuální orientace rodičů nemá žádný vliv na zdravý emoční, psychosociální ani behaviorální vývoj dítěte.
- A konečně. K celému tématu se v listopadu 2023 vyjádřila z mého pohledu i největší tuzemská autorita. Tedy Asociace klinických psychologů ČR. Ve svém oficiálním stanovisku říká jasně: „Obavy o dobro dětí vyrůstajících s dvěma matkami nebo otci jsou neopodstatněné.“ Připomíná, že rozhodující je kvalita vztahu, stabilita domácnosti a péče. Tedy nikoliv to, zda jsou rodiči muž a žena, nebo dvě ženy či dva muži. Mimo jiné se odkazuje i na dvě výše zmíněné studie.
Obrázek tradiční české rodiny. Otec, syn a dítě.
Odkud se bere stereotyp?
Pochopil jsem, že moje předsudky vycházely z tradice. Z obrazu rodiny, ve které jsem vyrůstal a která mi byla předkládána jako jediná správná. Přirozeně jsem si myslel, že právě tahle kombinace je jediná možná. Byl jsem v tom utvrzován společností, různými laickými autoritami, školou. Celou tu dobu šlo ale o jakýsi kulturní model, to, co si myslíme, ne to, co je vědecký fakt.
Děti strádají, když se hádáme, když jim nevěnujeme pozornost, když nemají pocit jistoty, když je bezmezně nemilujeme. Strádají, když rodina nefunguje, ať už ji tvoří kdokoli. Ale samotný fakt, že jsou rodiče dětí dva muži nebo dvě ženy, žádnou újmu nezpůsobuje.
Přestože tak můžeme mít stále vnitřní pocit, že na tom něco nehraje, že se nám to nelíbí, že je to zvláštní, je třeba s tímto vědomím pracovat. Děti stejnopohlavních párů nestrádají. Strádají spíš naše představy o tom, jak musí rodina vypadat. Proto je načase tyto předsudky zbourat.
