Hluboké poděkování Markétě Pekarové Adamové

Když začátkem roku oznámila Markéta Pekarová Adamová, že už v příštích volbách nebude kandidovat, vznikl poměrně velký prostor pro lidovou tvořivost. I v diskuzi pod textem Lucie Stuchlíkové ze Seznam Zpráv se tehdy lidé nemohli shodnout na důvodu. Šlo opravdu o zdraví? Nebo byl hlavní důvod útěk před neúspěchem? Nebo se připravuje na jinou pozici? Nebo je v tom snad něco osobního?

Až o pár měsíců později, konkrétně 20. a 21. října, Pekarová dobrovolně a velmi konkrétně přiznala, co za jejím odchodem skutečně je. Nejdříve se rozpovídala 20. října pro Blesk, kde přiznala, že se s manželem neúspěšně snažili 10 let o početí potomka. O den později v rozhovoru pro stejné médium šla ještě více do detailu. Na samém počátku přiznala, že lidé po jejím oznámení konci v politice automaticky předpokládali, že odchází na mateřskou. Už v té době ale věděla, že se jejich snaha dlouho nedaří. A že důsledky léčby ničí její zdraví.

Kloubit politiku s osobním životem, který je plný zdravotních zákroků, hormonální léčby, tělesného vyčerpání, bolesti a především nekonečných měsíců naděje a následného zklamání, to je příliš těžké pro každého. Navíc pod drobnohledem veřejnosti.

Je unikátní, že je Pekarová Adamová ochotná o něčem takovém veřejně vůbec mluvit. Ve svém otevřeném rozhovoru popsala něco, o čem se většina žen stydí mluvit i v soukromí, a to přestože se nejedná o ojedinělou nepříjemnost. Popsala únavu těla, ale hlavně únavu duše. Popsala, jak vyčerpávající je naděje, která se stále znovu bortí. Popsala, jaké to je, slyšet od okolí nevinné otázky typu: „Tak kdy už to bude?“ Navíc její upřímnost jde proti proudu. Společnost je totiž nastavená opačně. Ukazovat jen úspěchy. A o prohrách a zklamáních mlčet.

A právě proto si zaslouží Markéta Pekarová Adamová hluboké poděkování. A to za otevřenost, upřímnost a lidskost. Za to, že prolomila ticho, které v české společnosti kolem tématu neplodnosti pořád poměrně panuje. Její otevřenost může mnohým ženám i mužům ulevit od pocitu studu a selhání. Vidět fotky a videa novorozenců a batolat vlastních přátel na sociálních sítích a zároveň bojovat s nepřízní osudu u sebe sama je naprosto drtivé. Ale vědět, že v tom nejsme sami a že na happy end čekají neúspěšně i další lidé, může alespoň částečně ulevit vlastnímu tlaku.

A tak kromě edukace lze z příběhu Markéty Pekarové Adamové a jejího manžela vytáhnout ještě jednu důležitost. A to je citlivost. Všichni ti, co Pekarové v průběhu jejího fungování v politice nadávali, že je kariéristka, by se měli chytnout za nos a poučit se. Kolikrát jsme my všichni schopni druhým přisuzovat motivy, hodnotit jejich život, posmívat se či radit, aniž bychom tušili, co právě prožívají. Jsou to bolestné výroky, které tyto lidí sráží ještě níž.

Proto nenechme zapadnout příběh Markéty Pekarové Adamové v zapomnění. Neměl by zůstat jen krátkou epizodou v mediálním prostoru.

Markétě Pekarové Adamové patří díky za to, že tohle téma neuzavřela do soukromí, přestože mohla. Svou otevřeností udělala víc, než si možná sama uvědomuje. Udělala krok ke kultivaci společnosti. Ukázala lidskou křehkost. A připomněla nám, že bychom měli být k sobě navzájem nanejvýš citliví.