Jsem odpůrce Třeštíkové, nový díl Bábovek jsem ale dočetl. Recenze bez spoilerů

S paní Třeštíkovou mě toho moc nepojí. Rozcházíme se v pohledu na svět, v přístupu k rodině, k sociálním sítím. Jinak vnímáme sexualitu, způsob vyjadřování. Je toho hodně. Před rokem jsem o ní napsal poměrně kritický (přesto snad argumentačně podložený) článek, kde jsem k ní vlastní odpor podrobně vysvětlil. A můj postoj stále platí. Tento týden jsem se přesto rozhodnul k jednomu zdánlivě nelogickému kroku. Poprvé si přečíst nějakou její knihu. Od A do Z. Sáhl jsem proto po té nejnovější. Bábovky na konci světa. Jednak z „hecu“ a jednak mi přišlo zajímavé napsat recenzi na tuto knihu pohledem člověk z nefanouškovského tábora. Samozřejmě bez spoilerů.

Dvanáct hodin. Tolik mi trvala četba celé knihy. Dvanáct zábavných hodin, musím uznat. Už po pár stránkách mě děj vtáhnul. Třeštíková na více než 400 stránkách neustále střídá dialogy formou přímé řeči a volný tok myšlenek hlavní postavy dané kapitoly. Neztrácí čas popisem prostředí, okolí, fyzických věcí. To, ať si čtenář vyfantazíruje sám. Navíc vše velmi rychle „odsýpá“. V knize jsou typické krátké úderné věty. Žádné dlouhé nudné pasáže, které máte chuť přeskočit. Viz ukázka: „Je to moje diagnóza. Moje rakovina. Moje tajemství. Můj boj. Můj plán. Pevný řád, disciplína a pravidla, ze kterých nechci polevit. Neskládám se. Nefňukám.“ (s. 393)

Toho pozitivního je ale mnohem více. Kolikrát jsem se zastavil nad velmi kreativním popisem některé události nebo situace. Například: „Porodní asistentka se smála, že to je kluk jako buk, takový primitivní rým a tolik uklidnění v něm.“ (s. 10) Nebo: „Už nekojím, už nemám co… chce se mi brečet, ale tím svoje dítě nenakojím.“ (s. 25)

Paní Třeštíkové se také velmi daří trefovat aktuální témata z reálného života. A to velmi úderně. Jde o příběhy, které byť jsou vymyšlené, my je v obměněné formě známe. Z rodiny. Od přátel. Sousedů. Konkrétní témata jako vyrovnávání se s mateřstvím, žárlivost, podbízení se, nemoc, rozvod, vlastní hodnota, sexuální touhy, strach. Tím vším se Třeštíková patrně vědomě přibližuje k čtenáři.

Přidanou hodnotou je pak i celá struktura knihy. Autorka v ní vykresluje osm postav v osmi letech. Každá kapitola popisuje jednu postavu. V ní osm podkapitol jako osm let. Osobité příběhy, které se ale různě proplétají. Osoby, které se na své cestě vzájemně potkávají a ovlivňují. A se zajímavým koncem, kdy se roky mění v minuty. Víc nechci prozrazovat.

Sprosťárny má paní Třeštíková ráda. To se nezměnilo a je jich plná i celá tato kniha. Možná jen to knize trochu škodí, i když reakce čtenářů budou samozřejmě různé. Autorka se nebojí často vyjádřit to, co si lidé myslí, ale nemluví o tom nahlas. Sexuálních výroků tak obsahuje kniha celou řadu. „Dlaň mám mezi nohama, aby mi to jeho ‚miluju tě‘ nevyteklo v kuchyni na podlahu.“ (s. 353) Nebo: „Bolí mě pusa z toho, jak mu ho pořád kouřím.“ (s. 37)

Stejně tak vulgarismy, které autorka hrdě používá i v běžném životě, mají v knize své místo. „Bože, klidně mě pochčij! zakřičím v naprosté agónii a pak se pozvracím…“ (s. 168) Případně na jiném místě: „Š*kala jsi s mým manželem tři roky a nestyděla ses ani trochu.“ (s. 12)

Shrnuto, podtrženo. Je třeba uznat, že Radka Třeštíková psát umí. Rozumím tomu, že patří mezi nejúspěšnější české autorky v posledních letech. A dokazuje to i ve své poslední knize, kde perfektně trefuje témata a dokáže čtenáře zaujmout svou originalitou a nápaditým jazykem. A to dokonce i takové, kteří do tábora jejích fanoušků zdaleka nepatří.

Zdroje: kniha Bábovky na konci světa, cbdb.cz, médium.cz