Článek
Tři příběhy. Tři různé ženy. Podobná zkušenost.
Manželka a druhý císař
Manželka leží na novorozeneckém poporodním oddělení. Podruhé císař. Průběh porodu, nebo přesněji řečeno operace, byl v tomto případě o něco hladší než poprvé. Místo pěti dní v nemocnici proto tentokrát doufáme, že by nás mohli pustit mnohem dříve. Máme zkušenosti, víme, co a jak. Manželka kvůli jizvě po operaci ještě není sice plně soběstačná. Navíc se jí pořád trochu točí hlava a dítě si přes noc ještě pro jistotu berou sestry k sobě. Každým okamžikem je to ale lepší a lepší. Kromě toho má manželka mě, v dojezdové vzdálenosti i ochotnou maminku, doma se o ní jistě postaráme. Třetí den v nemocnici se tak ptá porodní asistentky, kdy už ji pustí domů.
„No, hned tak asi ne, když nejste schopná se postarat o sebe, natož o dítě,“ zní uštěpačná odpověď a manželka jen tiše polkne. Možná štěstí pro obě, že jsem u toho nebyl osobně, protože bych patrně ztropil nepříjemnou scénu.
Lenka a její první porod
Jiná naše blízká známá, říkejme ji Lenka, si odnáší nejtěžší zážitek hned druhou noc po porodu. Rodila také císařem. Navíc dopředu plánovaným, protože dítě bylo nesprávně otočené a porod dnem pánevním byl příliš riskantní. Nepomohl ani zevní obrat plodu, kdy se lékař snažil dítě otočit do polohy hlavičkou dolů. A tak byl císařský řez jasnou volbou. Po porodu císařem je často běžné, že maminka tráví první okamžiky na jednotce intenzivní péče. To je především psychicky velmi náročné. Dítě je totiž celou tu dobu v péči zdravotních sester a maminka o něm nemá tolik přehled. Často i po přesunu na běžný pokoj trvá ještě nějaký čas, kdy není maminka schopna se o dítě sama plnohodnotně postarat, a tak je na noc odváženo někam na novorozenecké oddělení, kde péči zajišťuje zdravotní personál.
„Kdy už mi moji malou necháte i přes noc?“ zeptala se pokorně Lenka jedné ze sester z novorozeneckého oddělení. Už se jí stýskalo a přišlo jí, že vlastní dceru víc nevidí, než vidí.
„Když jste si ji nezvládla vytlačit, tak se o ni holt ještě chvíli musíme postarat my,“ zněla přímá odpověď sestry.
Dítě ležící na matčině těle ihned po porodu
Zuzka a obavy z kojení
Do třetice zkušenost naší kamarádky Zuzky. Ta se zase nejvíce obávala kojení. Podlehla totiž mýtu, že snadno nakrmíte dítě jen v případě, že máte velká prsa. Z praxe však víme, že tvorba mléka je na velikosti poprsí nezávislá. Každému dítěti navíc vyhovuje něco jiného. Kojení ale tak jak tak důležité je. I zdravotní sestry se ihned po porodu snaží rodičky co nejdříve „rozkojit“. Ušetří si tím práci nejen sobě, ale mimo jiné i psychicky pomohou nezkušeným maminkám, které přepadne pocit, že se o své dítě dokážou postarat samy. A tak se snažily i u Zuzky. Jenže první dva pokusy byly neúspěšné, a tak se Zuzka beze slov očima ptala zdravotní sestry z novorozeneckého oddělení, kdy už se to povede.
„Když vidím vaše prsa, to se nedivte, s takovýma kojit nebudete,“ vystřelila poměrně rázně sestra.
Síla slov zdravotních sester
To byly tři ženy. Moje manželka a dvě kamarádky, jejichž jména jsem pro udržení anonymity pozměnil a které se zveřejněním příběhů souhlasily. Tři různé příběhy se společným jmenovatelem. Ponížení. Dnes s odstupem času na těch několik dní v nemocnici vzpomínají všechny s nadhledem. V tu chvíli to tak jednoduché ale rozhodně nebylo. Těch pár dní po porodu bylo možná paradoxně mnohem náročnějších než porod samotný.
Nemůžu říct ani půl slova na skvělý poporodní servis. Je na tak neskutečně vysoké úrovní, že je člověk dojatý z toho, jak je o naše děti a ženy postaráno. Ve společné debatě s maminkami jsme se na základě vlastních zkušeností i shodli, že většina personálu je i lidsky a přístupem na správném místě. Bohužel občas se najde na novorozeneckém oddělení sestra, která dokáže především prvorodičky pořádně dorazit. A to bychom neměli nechat jen tak. Náš mozek totiž často funguje tak, že deset pozitivních zkušeností vytěsní, zatímco jednu negativní si výrazně zapamatuje.
Náročná práce necitlivost neomlouvá
Na jednu stranu je třeba uznat, že tyto zdravotní sestry a asistentky mají opravdu těžkou práci. Některé z nich chodí na dvanáctihodinové směny i desítky let. Střídají se jim denní a noční služby. A především v noci nemají často prostor ani na krátký spánek. Než obejdou všechny maminky, přivezou jim děti, pomůžou s celým procesem kojení, a poté je zase všechny svezou zpět, kde je nakrmí a přebalí, uběhne tolik času, že mohou celé kolečko zase znovu opakovat. Do toho dětský pláč, často emočně rozhozené maminky. To není opravdu nic jednoduchého.
Jenže ani naše „maminky“ to nemají jednoduché a rozhodně si nezaslouží ani jednu uštěpačnou větu, která jim často může až nenávratně poničit hodnotu a vlastní sebevědomí. V tomto zranitelném období bychom měli dělat všechno pro to, aby se cítily bezpečně, pohodlně, svobodně. Nejde jen o tělesnou péči, ale také o péči duševní. Tělo si často poradí samo. S psychikou, jak dobře víme, to ale může být někdy mnohem složitější.
