Článek
Show Jana Krause má své pevné místo na poli tuzemské televizní zábavy. Jedná se u nás o jednu z nejoblíbenějších talk show vůbec. Čísla hovoří jasně. V televizi tuto show běžně ladí statisíce lidí každý týden. Oficiální účet na platformě Youtube se pyšní dokonce více než půl milionem odběratelů. A sehnat lístky přímo do Divadla Bez zábradlí, kde se všechny díly natáčí, je také téměř nemožné.
Úspěch tvrdému humoru a skákání do řeči navzdory
Jan Kraus je svéráz. Nebojí se jít proti davu. Nemá rád podvolení se většině. Dokáže se nesouhlasně ozvat, vymezit se. To vše se promítá do jeho rozhovorů s lidmi, které si do pořadu zve. Není to pro každého. Kraus často své hosty nepustí ke slovu. Občas si je pomyslně namaže na chleba, trochu poníží, skočí do řeči. To je ale patrně smyslem jeho pořadu. Jde o specifický humor, který specifická cílová skupina lidí má ráda. A až do této chvíle je vše v naprostém pořádku.
Stejný přístup k 13letému Davidovi
Problém ovšem nastává, když Kraus tento přístup zachová i v případě, že mu do pořadu přijde dítě. V tomto případě třináctiletý chlapec. Tam se musí vše přizpůsobit. Témata, styl mluvení, styl kladení otázek. Samozřejmě také typ humoru často založený na zesměšnění hosta, který s tím dopředu počítá a umí to zpracovat. Ale dítě? U mladého Davida, jako by ale Krause popadla chuť ukázat ještě víc svou sílu z pozice zkušené a sebevědomě silné osobnosti.
- Nejdříve nerozumí Davidovi přesný název školy, kde vyhrál jednu z cen. A tak ho povýšeně přinutí říct to znovu: „Musíme to říct srozumitelně. Základní škola bratří…?“
- Hned poté se dozvídá, že správný název školy je Základní škola bratří Jandusů. A tady, jako by využil další příležitosti, pokračuje hloupými otázkami dál: „To vedou bratři Jandusové tu školu?“ Tady se od mladého Davida dozví, že nikoliv, že je škola po nich pouze pojmenovaná. Načež Kraus pokračuje dál slovy: „A voni už nežijou?“ A tady už David opravdu neví. Kraus ale vesele pokračuje dál: „Takhle, potkal jsi tam někdy někoho, kdo říkal druhýmu pane Jandus?“
- Chvíli poté se dostane řeč k sladkému dárku, který mladý David Krausovi přinesl. Chlapec popisuje, jak dubajskou čokoládu vyráběl, že jsou uvnitř nudle kadayif a stále drží dárek ve svých rukou. Kraus ale místo pokorného přijetí dárku dává nehodící se pokyn dej to sem, jen tedy se záměnou onoho slovesa, která má vzbudit vtipný dojem. Tedy: „Kadaj to sem.“
- Na konci ho ještě potrápí otázkami na počet čokolád. Tedy sestavou ponižujících otázek, kde se zdá, že David neumí napočítat do pěti. Jde přitom o záměrně hloupě položené otázky ze strany Krause: „Kolik mléčnejch čokolád jsi spotřeboval? Pět a jednu bílou? Ta nebyla čokoláda? Ta nebyla mléčná? Byla to čokoláda? Byla to destička? No ty říkáš pět jich bylo. Tak naposledy, kolik bylo těch čokolád?“ S tím, že v poslední otázce ještě Kraus vytáhl jedno vulgární slovo a pak posměšně imitoval mladého Davida slovy: „Pět čokolád, no čtyři a jedna, ne pět, no šest…“
Celý díl tak byl z pohledu přístupu Krause nešťastný. Mladý David se celou dobu nesměle smál, protože mu nic jiného ani nezbývalo. Převaha moderátora, který vládne slovem, tady byla až nezdravě zřejmá. Pokud totiž přijde do zábavného pořadu dítě, mělo by se trochu ubrat. A to Kraus v tomto případě ignoroval.
