Článek
„Já to zvolení beru se vší pokorou,“ začal Tomio Okamura svou reakci na otázku redaktora ČT24 krátce poté, co byl 5. listopadu zvolen předsedou Poslanecké sněmovny. A to bylo asi to jediné chvályhodné, co v přibližně patnáctiminutovém rozhovoru z úst Okamury zaznělo.
Pak totiž začal mluvit přesně o tom, co sám posledních deset let systematicky ničil. I toto zaznělo hned v jeho první reakci. Cituji:
„Jak jsem slíbil ve svém vystoupení, tak bych byl rád, aby Poslanecká sněmovna fungovala dobře, ať jsou to představitelé opozice nebo koalice, aby prostě ta atmosféra byla lepší než v minulém volebním období, aby to byla atmosféra svým způsobem pozitivní a já bych tomu rád také přispěl.“
Z úst Tomia Okamury zní něco takového jako slušně řečeno špatný vtip. Politik, který poslední roky stavěl svou existenci na obstrukcích, křiku a urážkách teď hovoří o pozitivní atmosféře. Člověk, který v minulosti nazýval své politické protivníky zrádci a označoval demokraticky zvolenou vládu za zločineckou, se dnes stylizuje do role smířlivého moderátora.
Kdyby přesně tato slova řekl Petr Pavel, dávalo by to smysl. Prezident, který dlouhodobě mluví o slušnosti, dialogu a schopnosti naslouchat, má na taková vyjádření morální kredit. U Okamury ale působí stejné věty jako parodie. Ne proto, že by nebylo možné změnit postoj, ale proto, že k tomu nikdy nedošlo. Žádné přiznání minulosti, žádná sebereflexe, žádná omluva za roky, kdy se Sněmovna kvůli jeho obstrukčním výstupům měnila v opravdu nepříjemné místo pro všechny. O pozitivní atmosféře se i díky němu mohlo všem jenom zdát.
Tomio Okamura byl a stále je symbolem rozdělování. Je člověkem, který brzdil jednání Sněmovny, místo aby pomáhal hledat řešení. Je mužem, pro nějž byl politický konflikt způsob existence. A právě tento člověk dnes mluví o tom, že chce přispět k pozitivní atmosféře.
To si snad děláte srandu, pane Okamuro, nabízí se řečnická otázka, na kterou raději nechci znát odpověď, protože se upřímně bojím, že by byla jiná, než si sám přeji.
Ano, tohle je Česká republika roku 2025. Země, kde se člověk může stát předsedou Sněmovny i poté, co léta dělal všechno pro to, aby tahle instituce nemohla normálně fungovat.
A tak česká politika zažívá nedobrovolně jeden ze svých největších paradoxů posledních let. Do čela Poslanecké sněmovny se totiž dostává člověk, kterého bychom měli raději vidět na méně důležitějších postech.
Zdroje: ČT24, Seznam Zprávy, Reflex
