Má být ministrem kultury někdo jen proto, že rapuje?

Na první pohled to může znít jako nadsázka. V Česku jsme si ale bohužel na podobné absurdity už téměř zvykli. Jde tady o obsazování zásadních politických funkcí ve vládě nevhodnými kandidáty. Politické strany totiž často sázejí na jména, která u veřejnosti pozitivně rezonují. Mnohdy jde o kandidáty, které může běžná populace znát z televizních obrazovek, sportovních utkání nebo z uměleckých pódií. Proč? Protože to zkrátka přináší body ve volbách. Jenže mezi popularitou a politickou kompetencí je propast, kterou žádná píseň, sportovní trofej ani televizní show nezalepí.

Zpěvák Klempíř je známý především jako bývalý frontman kapely J.A.R. Bývalý proto, protože se v roce 2025 po dlouhých letech s kapelou rozešel. Hlavním důvodem byla jeho politická angažovanost.

Oto Klempíř je sice výraznou osobností české hudební scény. Umí vystupovat, má přirozený projev. V kulturním prostředí se pohybuje už dlouho. Otázkou však je, jestli to stačí. Stačí být umělcem, abyste mohli řídit ministerstvo kultury, které hospodaří s desítkami miliard korun (konkrétně 21,3 pro rok 2025), rozhoduje o grantech, památkové péči, filmu, divadlech, muzeích a stovkách dalších institucí po celé republice?

Ministerstvo kultury jako každé další ministerstvo je rezort, který potřebuje manažera, schopného vyjednávače a člověka, který rozumí ekonomice i právu. Potřebuje někoho, kdo ví, jak fungují veřejné zakázky, jak vést odborné instituce, jak se hájí zájmy české kultury v Bruselu nebo v rámci rozpočtových debat s ministrem financí. A to není nic, co by se dalo nahradit uměleckým citem nebo charismatem.

Podobné nominace ale nejsou výjimkou. Do politiky se pravidelně dostávají sportovci, herci nebo influenceři. Vzpomeňme například mezi sportovci hokejové legendy z Nagana Milana Hniličku a Jiřího Šlégra, nebo dostihového jezdce Josefa Váňu. Často bez hlubší zkušenosti s řízením čehokoli jiného. To, že někoho znají statisíce lidí, neznamená, že rozumí legislativě, rozpočtům či mezinárodním dohodám. Kultura, stejně jako školství nebo zdravotnictví, si přitom zaslouží člověka, který má strategickou vizi, ne jen dobrý PR.

Otázka tedy nezní, jestli je Klempíř špatný člověk nebo talentovaný umělec. Otázka zní, jestli je zodpovědné svěřit mu rezort, který rozhoduje o budoucnosti české kultury, dědictví a financích daňových poplatníků. Nejen petice dalších umělců ale naznačuje, že to úplně tak dobrý nápad není.

Česká kultura bude potřebovat kompetentního lídra. Ne pouze známou tvář.