Manželka plácla v kroužku naše dítě po zadku, všichni ji odsoudili

Moje žena chodí s naším synem předškolního věku pravidelně do jedné z dětských výtvarných skupin. Cíle jako rodiče vidíme v zásadě dva. Ten první je v současné době snad už nepodceňované téma socializace dětí. Chceme, aby přechod do školy (pro někoho může jít o školku) byl co nejhladší. Ten druhý důvod je samotný rozvoj motorických dovedností na standardní nebo vyšší úroveň přiměřenou věku daného dítěte.

Oběma se v kroužku moc líbí. Ale dnes se manželka vrátila vcelku zničená se slovy, že tam asi končí. Nerozuměl jsem zpočátku důvodu, ale ve zkratce šlo o reakci ostatních maminek na manželčino výchovné plácnutí syna po zadku. Na parapetu u topení totiž opakovaně shazoval výtvory ostatních dětí, které bylo třeba nechat v teple uschnout. Žádná extrémní scéna. Vše se obešlo bez křičení. Ani nešlo o žádnou agresivní ránu v afektu, opravdu čistě ojedinělé „výchovné“ plácnutí.

Jenže tohle malé plácnutí vyvolalo neskutečnou a z mého pohledu neadekvátní reakci. A teď nemyslím reakci syna. Ten samozřejmě moc dobře pochopil, že už to dál dělat nemá. Ale reakci ostatních maminek. Moje žena si vyslechla pořádnou spršku nadávek, že bitím dítěte mu ubližuje, že to na něj bude mít negativní vliv, že z něj vyroste agresor, že dnes už ve společnosti děti nikdo nebije atp. Zkuste ustát podobný tlak, když se proti vašemu chování postaví ve stejný moment odhadem patnáct dalších lidí. Nic jednoduchého.

Většina vědeckých studií (nebo alespoň většina z těch, ke kterým jsem se dostal), se jednohlasně shoduje na tom, že tělesné trestání dětem v žádném případě neprospívá, a dokonce škodí jejich vývoji. Jde například o studii zveřejněnou v časopise Lancet, zjištění australského institutu AIFS, nebo výzkum Cuartase a McLaughlina z Harvardské univerzity. Proti těmto zjištěním samozřejmě nebojuji, a pokud se většina vědecké komunity shodne napříč zeměmi, pak je třeba předpokládat, že je tento závěr správný.

Přesto nechci zapomínat na zdravý selský rozum. Musím říct, že je mi tady sympatická formulace paragrafu 884 v našem občanském zákoníku, kde se říká, že:

„(2) Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Zdravým selským rozumem tady myslím právě situaci, ve které se ocitla moje žena. Plácnutí po zadku, které nijak nezabolelo, ale vyjadřovalo spíše výchovný aspekt, nebylo pro mého syna ani otázka ohrožení jeho zdraví, patrně nezabránilo jeho dalšímu rozvoji, ani se nedotklo jeho lidské důstojnosti.

Ostatní matky si sice situaci vyložily přesně naopak, ale nemohu tady s nimi souhlasit. Určitě podpořím všechny aktivity a tendence bojující proti týrání dětí, zvyšování trestů pro tyrany atp. Ale rád bych se stále držel zdravého rozumu a fyzické tresty udržel v nějaké malé light formě. V každé z výše zmíněných studií se totiž pojmu fyzické trestání (anglicky physical punishment) věnují autoři jako něčemu pravidelně opakujícímu se, vyvolávajícímu fyzickou bolest, často až na hranici lehkého zranění. To je samozřejmě něco, co odmítám jako rodič také.

Tímto článkem nechci podpořit agresivitu páchanou na dětech. Jsem rád, že se o tomto tématu mluví a že se snažíme naše děti uchránit před neúměrným zlem. Uvědomuji si také velmi dobře riziko slovního spojení selský rozum a jeho aplikaci na výchovu dětí. Protože selský rozum každého z nás je jiný.

Na druhou stranu si ale také uvědomuji limity pohledu výchovy bez fyzických trestů, a to přesně v obdobných situacích, ve kterých se často rodiče nacházejí, když své dítě trestají tak, jak to dnes udělala má žena. Pranýřovaná totiž byla dle mého hodnocení neprávem.

Zdroje: