Článek
Marek Ztracený je podivuhodná osobnost české hudební scény. Po éře Karla Gotta si pomyslně převzal mužský hudební trůn a mezi lety 2021 a 2023 jasně dominoval v anketě Český slavík. Co ho dělá tak výjimečně úspěšným? A proč tedy jeho hudbu nazývám primitivní?
Normální kluk ze Šumavy
Příběh Marka je jako z pohádky. Jeho otec se přestěhoval ze Slovenska na Šumavu do Železné Rudy, kde se mu narodil právě syn Marek. Od malička měl rád hudbu. Věnoval se především hře na klavír i skládání písní. Nebylo tak velkým překvapením, že díky hudebnímu talentu skončil na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Do hlavního města se brzy přestěhoval a už v roce 2008 sklidil první úspěch, kdy se právě v anketě Český slavík stal objevem roku. A ani Marek Ztracený není mezi ostatními zpěváky výjimkou. Narodil se totiž s jiným jménem, než pod kterým ho dnes většina z nás zná. Brzy totiž začal tušit, že vlastní jméno Miroslav Slodičák mu v pěvecké kariéře bude spíše zátěží. A tak se jednoduše přejmenoval.
Pohledný sympaťák a skvělý marketér
Je toho bezesporu spoustu, co dělá Ztraceného v hudební branži výjimečným. Jeho písničky jsou chytlavé a jednoduché. Má specifickou nezaměnitelnou barvu hlasu, kterou se snaží v každé písničce prodat. Zároveň si umí i sednou za klavír, což mu dodává další plusové body. Pro spoustu žen je navíc i jakýmsi idolem krásy a ztělesněním dokonalého muže. To navíc podpořil i v O2 aréně, ve které požádal během koncertu svou partnerku o ruku a jeho fanynkám se jen podlamovala kolena. Se svými fanoušky to umí i na sociálních sítích, kde s nimi pravidelně komunikuje a často i veřejně sdílí úryvky z osobního života. A když se tohle vše dá dohromady – máme tady současnou jedničku tuzemské hudební scény.
Jak je to s tou primitivností a laciností
A tak se zdá možná až nelogické, proč jsem v nadpisu článku připnul k jeho tvorbě cedulku primitivnosti. Hned vysvětlím. Ve zkratce jde o hudbu, texty a originalitu.
- Hudba Marka Ztraceného totiž primitivní je. A není to žádná urážka. Vydal se cestou mainstreamu, a to mají lidé rádi. Jde o jednoduché a přímočaré formy hudebního stylu. Důraz na rytmus. Velmi často dokola opakující se refrény. Mnohdy si vystačí s těmi úplně nejjednoduššími akordy. Nic složitého. Typickým příkladem může být písnička Tak se nezlob, která je postavena na základní čtveřicí akordů (C, G, F dur a A moll).
- I texty volí Ztracený velmi nenáročné, jak uvedl mimo jiné před lety ve své recenzi Jaroslav Špulák. Ve srovnání třeba s Richardem Krajčem, kde je k porozumění textu téměř nutností nad každou větou chvíli popřemýšlet. A zdá se, že si Marek Ztracený moc neláme hlavu ani s rýmy. Tady zmíním například píseň Ta bílá ti sluší, ve které mají být těmi rýmujícími se páry například slova zlém – prsten, nebo třeba vystát – zůstat. Dohromady to ale vlastně vůbec neladí.
- Podobnost v každé písni. I to je nejen z mého pohledu další znak jakési „primitivnosti“ v hudbě. Byť je samozřejmě běžné, že otisk autora bude znát v každém jeho výtvoru. Písně Marka Ztraceného ale často působí jako přes kopírák. Jak hudbou, tak formou textu. Jarda Konáš to trefně shrnul ve své recenzi slovy: „Všechno zní stejně… Ztracený našel recept, který jeho posluchače baví, a servíruje jim to pořád dokola.“
Marek Ztracený tak, jak ho známe nejčastěji. S hudebním nástrojem a mikrofonem.
U zpěváků a hudebníků ale nejsou jasně daná kritéria jako třeba ve sportu, která určují pořadí těch nejlepších. A to je vlastně dobře. Ve finále jde totiž výhradně jen o hudební vkus každého z nás. A dle sympatií a popularity Marka Ztraceného je více než zřejmé, že se zkrátka trefuje do vkusu velké části populace, které primitivní hudba nevadí. Naopak. Stačí jim čtyři akordy, rytmický refrén a jsou spokojeni. Pokud bychom se ale zaměřili na alespoň částečně objektivně měřitelná kritéria, jako je originalita, kvalita textu a pestrost hudby, tak úspěšný už by Marek Ztracený jistě nebyl.
