Článek
„Táta si jde uklidit boty,“ pronesl před několika dny z chodby můj čtyřletý syn a já zůstal jako zamrzlý. Intonace a tón hlasu stejný, jako když v supermarketu slyšíte z reproduktorů hlášení: „Prosíme vedoucího prodejny, aby se dostavil na informace.“ Než jsem se zorientoval, přišlo druhé překvapení. Důrazné zopakování stejného pokynu, akorát jinými slovy: „Pořád čekám na tátu.“
Maličcí mistři pozorování
Náš syn je naprostý profesionál v pozorování. Stejně jako ostatní děti. Nejčastěji se totiž učí nápodobou. Běžně tedy především dospělákům visí na rtech, pozorují je, a poté se je snaží (ať už vědomě nebo nevědomě) napodobit. Každé slovo, mimiku, emoci, výraz, barvu hlasu, intonaci. V tomto jsou děti fascinující. A své rodiče pak mnohdy svými průpovídkami a projevy dostávají takzvaně do kolen.
Vtipná dětská vyjádření a neuvědomovaná drzost
Nás v tomto ohledu pravidelně zásobuje náš čtyřletý syn. A to velmi intenzivně. Na svůj věk už mluví poměrně pokročile. Když jsme se tedy před pár dny balili na krátkou víkendovou dovolenou a měli po ložnici rozházené různé věci a oblečení, přispěchal s konstatováním: „Musíme si to tady pěkně zorganizovat.“ Nebo nás téměř pravidelně popohání, když se někam společně chystáme a už jsme na chodbě moc dlouho, slovy: „Odcházíme, odcházíme,“ a u toho párkrát jemně zatleská.
Děti se učí nápodobou od dospělých už od útlého věku.
Jde většinou o vtipné průpovídky a perly, které si zapisujeme, abychom ho v dospělosti rozesmáli. Stejně tak ale někdy vypustí až drzou poznámku, byť si to ve svém věku patrně neuvědomuje. Jednou na mě přišel s ultimátem, kdy jsme se handrkovali o nějakou sladkost a pořád jsme se nebyli schopni dohodnout. Trval na svém a doprovodil to slovy: „Říkám ti to naposledy.“ V jiném případě jsme mu zase podle jeho vidění světa skočili do řeči, takže na nás zakřičel: „Stop. Nemluv. Teď mluvím já.“ Vše navíc doprovázeno dokonalým pohybem rukou a výrazem v obličeji, jako by k nám mluvil dospělý člověk.
Autentické okno do fungování školky
U vtipných „perel“ jsme se smáli, u těch drzých jsme naopak tápali, co s tím. Až po čase jsme ale došli k poznání, že vlastně čistě zrcadlí své učitelky ve školce. Začali jsme to vnímat jako unikátní možnost jak nahlédnout do školky uvnitř. Alespoň částečně. Dny otevřených dveří nestačí, u běžného provozu jako rodiče také nejsme. A za těch pár okamžiků při vyzvedávání dětí ze školky toho rodiče také tolik nepochytí. Skrze imitace našich dětí ale máme tu možnost metaforicky řečeno trochu té atmosféry okusit.
Milý stud ze strany učitelky
S oběma učitelkami máme nadstandardní vztahy. A proto jsme s nimi naše vtipné situace posdíleli. A to všechny, protože je máme zapsané. A z projevů našeho syna máme pocit, že ve školce vládne jasný řád, vše se řídí dle pravidel, učitelky si výchovně trvají na svém a nenechají si skákat do řeči.
Když jsme tedy jedné z nich popisovali ony formulace a projevy našeho syna, jen těžko skrývala stud. „Achjo, to jsem přesně já,“ styděla se, omlouvala se a zakrývala si u toho rukou obličej. Omluva ale nebyla třeba. Nebyla to výčitka. Naopak. Spíše pochvala, jak skvěle nastavená pravidla ve školce mají, a především jak dbají na jejich dodržování. Stejně jako můj syn, který neopustil chodbu, dokud jsem si nešel sám boty uklidit.
Byl z toho nakonec oboustranně milý rozhovor. Jen nás s manželkou začalo později trápit něco úplně jiného. Uvědomili jsme si totiž, že náš syn patrně stejně zrcadlí nás ve školce. Při příštím setkání s učitelkami tak možná budeme my těmi, kteří se budou stydět a zakrývat si rukou obličej.
