Článek
„Táta si jde uklidit boty,“ pronesl před několika dny z chodby můj čtyřletý syn a já zůstal jako zamrzlý. Intonace a tón hlasu stejný, jako když v supermarketu slyšíte z reproduktorů hlášení: „Prosíme vedoucího prodejny, aby se dostavil na informace.“ Než jsem se zorientoval, přišlo druhé překvapení. Důrazné zopakování stejného pokynu, akorát jinými slovy: „Pořád čekám na tátu.“
Maličcí mistři pozorování
Náš syn je naprostý profesionál v pozorování. Stejně jako ostatní děti. Nejčastěji se totiž učí nápodobou. Často tedy především dospělákům visí na rtech, pozorují je, a poté se je snaží (ať už vědomě nebo nevědomě) napodobit. Každé slovo, mimiku, emoci, výraz, barvu hlasu, intonaci. V tomto jsou děti fascinující. A své rodiče pak mnohdy svými průpovídkami a projevy dostávají takzvaně do kolen.
Vtipná dětská vyjádření a neuvědomovaná drzost
Nás v tomto ohledu pravidelně zásobuje náš čtyřletý syn. A to velmi intenzivně. Na svůj věk už mluví poměrně pokročile. Když jsme se tedy před pár dny balili na krátkou víkendovou dovolenou a měli po ložnici rozházené různé věci a oblečení, přispěchal s konstatováním: „Musíme si to tady pěkně zorganizovat.“ Nebo nás téměř pravidelně popohání, když se někam společně chystáme a už jsme na chodbě, slovy: „Odcházíme, odcházíme,“ a u toho párkrát jemně zatleská.
Děti se učí nápodobou od dospělých už od útlého věku.
Jde většinou o vtipné průpovídky a perly, které si zapisujeme, abychom ho v dospělosti rozesmáli. Stejně tak ale někdy vypustí až drzou poznámku, byť si to ve svém věku patrně neuvědomuje. Jednou na mě přišel s ultimátem, kdy jsme se handrkovali o nějakou sladkost a pořád jsme se nebyli schopni dohodnout. Trval na svém a doprovodil to slovy: „Říkám ti to naposledy.“ V jiném případě jsme mu zase podle jeho vidění světa skočili do řeči, takže na nás zakřičel: „Stop. Nemluv. Teď mluvím já.“ Vše navíc doprovázeno dokonalým pohybem rukou a výrazem v obličeji, jako by k nám mluvil dospělý člověk.
Autentické okno do fungování školky
U vtipných „perel“ jsme se smáli, u těch drzých jsme naopak tápali, co s tím. Až po čase jsme ale došli k poznání, že vlastně čistě zrcadlí své učitelky ve školce. Začali jsme to vnímat jako unikátní možnost jak nehlédnout do školky uvnitř. Dny otevřených dveří nestačí, u běžného provozu jako rodiče také nejsme. Skrze naše děti ale máme možnost metaforicky trochu atmosféry okusit.
Milý stud ze strany učitelky
S oběma učitelkami máme nadstandardní vztahy. A proto jsme s nimi naše vtipné situace posdíleli. Všechny, protože je máme zapsané. A z projevů našeho syna máme pocit, že ve školce vládne jasný řád, vše se řídí dle pravidel, učitelky si výchovně trvají na svém a nenechají si skákat do řeči.
Když jsme tedy jedné z nich popisovali ony formulace a projevy našeho syna, jen těžko skrývala stud. „Achjo, to jsem přesně já,“ styděla se, omlouvala se a zakrývala si u toho rukou obličej. Omluva ale netřeba. Nebyla to výčitka. Naopak. Spíše pochvala, jak skvěle nastavená pravidla ve školce mají, a především jak dbají na jejich dodržování. Stejně jako můj syn, který neopustil chodbu, dokud jsem si nešel boty uklidit.
Byl z toho nakonec oboustranně milý rozhovor. Jen nás s manželkou začalo později trápit něco úplně jiného. Uvědomili jsme si totiž, že náš syn patrně stejně zrcadlí nás ve školce. Při příštím setkání s učitelkami tak možná budeme my těmi, kteří se budou stydět a zakrývat si rukou obličej.
