Článek
Před nedávnem jsem šel jednou k večeru nakoupit do supermarketu nějaké potraviny. Nemám rád dlouhé fronty u pokladen, plno lidí v uličkách, proto většinou vyhledávám večerní hodiny, kdy je větší klid.
Procházím pár regálů, kde něco potřebuji, postupně naplňuji košík a odškrtávám položku po položce ze seznamu. Působím trochu jako automat, přesně vím, kde co najdu, nejsem tu poprvé. Vše jde hladce a rychle. Procházím kolem nanuků až k pokladnám.
Samoobslužné pokladny tentokrát opravdu ne
V košíku mám docela dost druhů pečiva. K samoobslužným pokladnám nejdu. Tu chybu už znovu rozhodně neudělám. Naposledy jsem dlouhé minuty hledal přesný název celozrnného rohlíku, volím proto pokladnu s paní.
Pokladní mi připomíná mou odměřenou sousedku
Vypadá trochu odměřeně, unaveně. Něco jako moje panovačná sousedka, kterou jsem se rozhodl před nedávnem přestat zdravit (článek o ní si můžete přečíst ZDE). Teď mi to ale vyhovuje. Nemám náladu na takové ty upovídané, byť milé, prodavačky. Začínám vyskládávat věci na pás. Na konec nákupu dávám takové to rozdělovátko a jako vždy dumám, jak se oficiálně tenhle kus plastu vlastně jmenuje.
Extrémně rychlá pokladní, ale problém s rohlíky
Zatímco s prázdným košíkem projíždím kolem paní pokladní, ta už má většinu potravin namarkovaných a neuvěřitelnou rychlostí mi je hrne na jednu hromadu. Doteď nic nestandardního. Zdržuje se jen déle u pečiva a několikrát opakovaně přepočítává, kolik rohlíků to v sáčku vlastně mám. Je jich osm, nic těžkého ke spočítání. Ale nějak se na tom zasekává. Přičítám to večerním hodinám.
Za vše může zapomenutá platební karta
Snažím se vždycky platit kartou, protože mimo jiné mi jedna banka vrací z každé platby 3 % zpět (psal jsem o tom ve článku ZDE). Dnes mám u sebe ale jen hotovost, konkrétně tisícovku a pár drobných mincí v kapse. Kartu jsem nechal v autě. Když mi tedy pokladní oznámila, že mám zaplatit 392 Kč, dávám ji rovnou tu tisícovku se slovy, že nic menšího bohužel nemám.
Legendární otázka o osmi korunách
Z mého polovypnutého režimu mě najednou probouzí ona otázka, kterou jsem vůbec nečekal. „A těch osm korun byste prosím neměl?“ Podíval jsem se na milou pokladní, jejíž oči mlčky prosily, abych ji celou transakci usnadnil. Snažím se co nejdříve zorientovat, co se to vlastně děje. Chci paní vyhovět, ale hlava mi pořád nějak říká, že to nedává smysl.
Vzdávám se
Rozhovor se odehrává přibližně takto:
„K čemu 8 korun? Ty Vám nepomůžou.“
„Ale pomůžou pane, lépe Vám vrátím, jen mi je dejte.“
„Já vím, jak to myslíte, ale tady se to zaokrouhluje jinak.“
„Věřte mi pane, dejte mi těch 8 korun a uvidíte.“
„Nezlobte se, ale to Vám situaci neusnadní, opravdu.“
Paní stále trvá na svém. Takhle se nikam nepohneme. Vytřepávám tak z kapsy ty drobné, které mi tam zbyly a dávám ji oněch osm korun.
Oficiálně remíza?
Tváří se spokojeně, jako by vyhrála. Je ráda, že jsem jí vyšel vstříc. Peníze přijímá, něco namačkává do pokladny. Na displeji se objevuje částka, kterou mi má z té tisícovky a osmi korun vrátit. Svítí tam číslo 616. Chvíli ticho. Proč 616 Kč? Vidím na jejím obličeji zaskočení a překvapení. Čekala očividně rovných šest stovek.
Hlavně si zachovat důstojnost
Každopádně byla to právě ona, která z téhle situace vybruslila jako první a to naprosto bravurně. Už méně překvapeně, spíše sebejistě se na mě dívá a s úsměvem dodává: „Tak vidíte, nakonec neměl pravdu nikdo z nás dvou.“ Podává mi peníze, já se usmívám, beru svůj nákup a odcházím.
Musím přiznat, že si ale odnáším více než jen potraviny. Vlastně mi něco takového zlepšilo náladu a obarvilo jinak všední podvečerní nákup v jednom z pražských supermarketů. Paní prodavačku tímto zdravím a těším se zase někdy na setkání.
