Článek
V některých případech by měla mít česká společnost dvojí metr. Když se někdo v osmdesátých letech motal kolem armády a komunistické strany, ale pak se stal symbolem profesionality a důvěry, můžeme to přijmout. Když jiný člověk figuroval přímo ve spisech StB jako spolupracovník a dnes kandiduje do politiky, s přijetím bychom problém mít měli. A zcela právem. Rozdíl mezi Petrem Pavlem a Otem Klempířem totiž je nejen v tom, co tehdy dělali, ale také v tom, jak se ke své minulosti staví dnes.
Petr Pavel a jeho „přiznaná minulost“
Kauza minulosti Petra Pavla se táhne už velmi dlouho. V archivech naštěstí nenajdeme žádné potvrzení o jeho spolupráci se Státní bezpečností. Existují jen dokumenty o tom, že byl vojákem z povolání, členem KSČ od roku 1985 a že prošel školou vojenského zpravodajství. Nic víc, nic míň. Nevedl žádné hlášení, nepsal donášky, nikomu neničil životy.
Když se ho navíc na jeho minulost zeptá kdokoliv dnes, jeho reakce je vždy nanejvýš pokorná. Žádné výmluvy, žádné relativizace, žádné „všichni jsme byli mladí“. Spíše tichá sebereflexe a snaha tu kapitolu života nepřepisovat, ale vysvětlit. A to je, jak se ukazuje, je v českém veřejném prostoru takovým milým zázrakem.
Oto Klempíř a jeho „zatajená minulost“
To příběh Oty Klempíře je o poznání jiný. Podle archivních dokumentů byl totiž Klempíř v roce 1984 zapsán Státní bezpečností jako spolupracovník pod krycím jménem Olda. Dochované záznamy potvrzují i finanční odměny a vlastnoručně psané poznámky o schůzkách s důstojníky. K vlastní minulosti se navíc v těchto dnech vyjádřil na sociálních sítích i sám kandidát na ministra kultury Klempíř. A z jeho reakce lze leccos vyčíst.
Rozdíl? Pokora versus arogance
Klempířův přístup k minulosti totiž připomíná typického člověka, který se místo omluvy rozčiluje, že ho vůbec někdo obtěžuje fakty. A navíc začne hned kopat kolem sebe. V příspěvku, který je kratší než 100 slov, věnuje odhadem rovnou třetinu tomu, aby začal ukazovat prstem na druhé. Dozimetr, kampelička, bitcoin. Přesně to je to, na co během krátké chvíle začne upozorňovat, aby svůj prohřešek upozadil.
A Petr Pavel? Ať si o něm kdo chce myslí cokoliv, udělal přesný opak. Nečekal, až se to na něj „provalí“, ani se neschovával za fráze o mládí. Od začátku s tím šel ven, otevřeně, srozumitelně. Přijal odpovědnost, vysvětlil kontext a nechal lidi, ať si udělají obrázek sami, jak si svou minulost odpracoval. A právě díky tomu dnes může stát v čele státu a většina národa mu tu minulost odpouští.
Rozdíl mezi Pavlem a Klempířem tak je na první dobrou zřejmý. Jeden z nich pochopil, že minulost se dá překonat jen tím, že ji přiznáte, vezmete na sebe její váhu a jdete dál. Ten druhý něco takového nepochopil.
Zdroje: demagog.cz, seznamzpravy.cz, medium.cz, irozhlas.cz
