Článek
Jindřich Rajchl zveřejnil na Facebooku status, který by ještě před pár lety pravděpodobně skončil jako okrajová provokace někde na periferii internetu. Dnes se ale velká část sebeprezentace politiků odehrává právě na sociálních sítích, a tak se z tohoto statusu stal skoro až virální hit. Svědčí o tom nespočet reakcí. Desítky tisíc smějících se emotikonů, tisíce srdíček a palců nahoru.
Pokud budou Ukrajinci trvat na dodání 4 našich stíhaček, pak doporučuji, abychom jim poslali Nerudovou, Richterovou, Černochovou a Šebelovou. Ty bych jim dal i zadarmo. Případně i něco připlatil.
Výrok, v němž Jindřich Rajchl navrhuje „poslat“ čtyři konkrétní ženy na Ukrajinu místo stíhaček, se mi nezdá jako politický názor. Kromě toho, že jsou všechny ženy politicky aktivní, to totiž s politikou nemá nic společného. Není to ani satira v pravém slova smyslu. Je to jen čistý osobní a genderově cílený výpad, který redukuje veřejně činné ženy na jakýsi směnný artikl, s nímž lze žertovat, obchodovat a připlácet za jeho užití, jako by se jednalo o nějakou věc.
Nerozumím tomu, že něco takového Jindřicha Rajchla vůbec může napadnout. A už vůbec nerozumím tomu, že něco takového veřejně prezentuje a za svým názorem si pevně stojí. Jde o hranici, za kterou by se seriózní veřejná debata dostávat neměla. Nikdy.
Jindřich Rajchl (PRO)
Kromě toho, že je samotný status problém, je třeba zmínit ještě jednu nepříjemnost. A to je jeho odezva. Je skutečně znepokojivé, kolik lidí se u něj pobaví, kolik jich cítí úlevu, že „to někdo řekl nahlas“, a kolik jich v tom vidí legitimní formu politického vyjádření. Smích a srdíčka nejsou neutrální reakce. Jen tak se pobavit nad účtem někoho cizího totiž není nijak anonymní. Ony čtyři ženy totiž existují, mají rodiny, přátele. A kladnou reakcí na tyto statusy vlastně říkáme, že osobní urážka je přijatelný nástroj politického boje.
A nenechte se zmást. Tady vůbec nejde o Ukrajinu ani o stíhačky. Jde o posun norem. O to, jak snadno dnes sklouzáváme k ponižování jako formě zábavy. Jak rychle si zvykáme, že místo argumentů nastupuje výsměch a místo nesouhlasu dehumanizace. A jak málo nás zneklidňuje, že se to děje veřejně, masově a s nadšeným potleskem.
Kromě tvrdého a jasného odsouzení Jindřicha Rajchla bychom se tak mohli zamyslet i sami nad sebou. Jestli náhodou nejsme jedním nebo jednou z těch čtyřiceti tisíc lidí, kteří toto nevhodné chování podporují. Protože pokud ano, mělo by nám být spíše do pláče, kam se jako společnost morálně ubíráme.
Zdroj:
https://www.facebook.com/rajchl.jindrich/posts/pfbid02iSSD6qdr8fFqoNLGDiQgUvRCVXHCPYaLMP7KUyviwsoc2vxD4V8QXkokh758QDNul?locale=cs_CZ
