Článek
Přibližně poslední dvě desítky let mívám to privilegium, že jsem každoročně účastníkem minimálně jedné svatby. Ať už jako host se vším všudy, nebo jen ten, kdo podpoří známé během obřadu. Stále častěji mě ale zvláště při posledních svatebních zkušenostech přepadal pocit, jakoby se ty svatby ubíraly tak trochu jiným směrem. Nedokázal jsem to přesně pojmenovat, ale jistou proměnu jsem vnímal stále intenzivněji.
Ona a on v centru dění
Jako dítě pro mě svatební dny byly něco naprosto výjimečného. Vnímal jsem je skoro až posvátně. Pro ty dva, co se mají rádi, jde přeci o zásadní milník v životě. V den „D“ se stávají jedním. Mění si příjmení. Všem ostatním zájemcům tím říkají definitivní ne. Jde o velkou věc. Svatební noc je pro ně „to poprvé“. Po tomto dni se k sobě poprvé nastěhují a začíná úplně nový život. Mnoho změn v krátkém čase.
Podle toho tak vypadaly i samotné svatby. Šlo o slavnost těch dvou. Velkou radost, že se našli. Oba novomanželé byli tím stěžejním celého dne. V centru dění. A to i několik dní po svatbě, kdy se vzpomínalo právě na ně, jak se jim asi žije, jestli zvládají společné začátky a sžívání.
Za proměnu svateb může třeba i sex před svatbou
Asi nejsem sám, kdo musí přiznat, že tuto atmosféru svateb už tak moc často nezažívá. A to dokonce ani ne na těch „křesťanských“, kde by to člověk ještě trochu čekal. Pozornost se nám totiž postupně přesunula z novomanželů na svatebčany. Co tím vlastně myslím? A kdo za to vůbec může? Tak trochu všichni.
Dnes už se tolik nenosí držet se tradičních hodnot, které o trochu více platily v minulém století. Sex až po svatbě? To zní archaicky, až přihlouple. Nevyzkoušet si žít spolu před svatbou? To je dnes vlastně taky trochu risk. Už i s tím příjmením se nakládá opatrně. Raději si ponechat i to rodné, jen pro jistotu, kdyby přišel rozvod. A mohl bych pokračovat. Toto vše pak přispívá k tomu, že už v čele pozornosti nejsou ženich a nevěsta, ale někdo nebo něco úplně jiného. Jejich svatbou se toho totiž často moc nemění. Možná jen ten „papír“.
Hlavně to mít v sýpce a nesmí chybět sweet bar ani cool video
O někom ale ta svatba být musí. A těmi hlavními se stávají hosté. Vidět to je i na samotných novomanželích. Dříve se točilo vše kolem nich. Dnes se oni dva často točí kolem svatebčanů a snaží se v jejich očích uspět. Kdysi se třeba napjatě čekalo na nevěstu, kterou až do svatebního pochodu nikdo neviděl. Dnes je to často ona, kdo si vesele povídá se všemi ještě před samotným obřadem a snaží se jim zajistit komfort. Takže o co tedy vlastně jde?
Zásadní je místo. Mělo by jít o něco luxusního. Ideálně nějaká stodola nebo sýpka, to teď frčí. V kulturáku už se svatby nedělají. Výzdoba za desítky tisíc. Od agentury. Taky jde o jídlo. A to možná nejvíc. Nesmí chybět mini burgery z domácího hovězího. Sweet bar koutek s desítkami druhů zákusků. Ale ne ty od babičky, potřeba jsou opravdoví profesionálové. Kromě fotografa už je běžné si pořídit i někoho, kdo svatbu natočí. Ideálně i za použití dronu, to je pak výsledné video ještě o mnoho krásnější. A mohl bych pokračovat. Asi pak nepřekvapí, že taková svatba dnes vyjde klidně na tři sta tisíc.
Obrázek je ilustrační. Vyzobrazuje sweet bar na svatbě.
Nevěsta a ženich už nikoho nezajímá
Toto vše je potom hlavním předmět povídání všech, kteří se svatby zúčastnili. Jaké to ti dva měli, jestli bylo v nabídce dost jídla, nebo něco chybělo. Jak se jim daná svatba líbila v porovnání s těmi ostatními, které zažili. Nakonec se tedy i sami hosté možná zajímají více o kvalitu svatby než ženicha s nevěstou. A ti se v začarovaném kruhu snaží zase na oplátku co nejvíce oslnit luxusem i za cenu, že se sami upozadí. Jen aby dostali dobrou známku.
Já tu vlastně vůbec nekritizuji, že tu existuje snaha mít svatbu krásnou. I když to mimo jiné i negativně vytváří tlak na další páry, které svatbu teprve plánují. Chápu ženichy a nevěsty, co se snaží svatby připravit nezapomenutelné. Chápu i svatebčany, že hodnotí kvalitu svatby, místa i jídla. Jen si musím postesknout, jak se svatby zkrátka proměňují. Co se z nich stává a jak se vytrácí „duch svatby“. To, o co by mělo jít v první řadě ze všeho nejvíce – a to je radost z lásky dvou lidí, kteří se v dobrém i ve zlém rozhodli veřejně říct si své „ano“.
