Článek
Dnešní den byl pro velkou spoustu dětí i rodičů plný emocí. Rozdávalo se vysvědčení. Sice jen to pololetní, ale i to má pro mnohé velkou váhu. Pořád se ještě chodí s dětmi do cukráren, pořád platí to, že babička s dědečkem vytáhnou nějaké peníze a za pěkné známky vnoučky odmění.
Náš Kubík chodí do třetí třídy. Měl samé jedničky, takže jsme na něj byli patřičně hrdí. Byť jsme to čekali a nešlo o žádné překvapení, úspěch dítěte potěší. Zklamal nás jen způsob předání ze strany třídní učitelky. Za našich let totiž tato slavnostní akce probíhala úplně jinak.
Vysvědčení v devadesátých letech
Jen krátký exkurz do devadesátek, kdy jsem na prvním stupni byl sám. Předání vysvědčení bylo něco velkého. Často nás čekali před školou rodiče. Nejvíc emoční a skoro až dramatické bylo samotné předávání tohoto oficiálního dokumentu. Známky jsme dopředu nevěděli. Jen jsme odhadovali. Třídní učitel vždy předával vysvědčení tak, aby ti nejlepší zůstali nakonec. Čím méně žáků tedy zbývalo, tím rostla šance, že na tom budete velmi dobře. U každého studenta pak učitel řekl před celou třídou, jaké známky měl. Všichni jsme to věděli, byli jsme kolektiv. Věděli jsme, kdo jsou jedničkáři a kdo ne. A právě jedničkářům se pak dostalo nejvyšší pocty, kdy jsme jim i tleskali. Dostávali jsme navíc originální dokumenty vysvědčení, které jsme pak dávali pečlivě a opatrně do fólie a následně vraceli. Bylo to celé moc hezké.
Vysvědčení Kubíka z našeho příběhu. Se souhlasem rodičů.
Předání vysvědčení ve třetí třídě dnes
V tomto kontextu mě další vyprávění docela bolí. Syn nám totiž pečlivě popisoval, jak to u nich ve třetí třídě probíhalo dnes. Z mého pohledu opravdu strašně. Učitelka se nerozhodla žáky seřadit podle prospěchu. Dokonce ne ani podle abecedy, což by šlo pochopit. Ale, světe div se, podle počtu zameškaných hodin. Sama to třídě takhle vysvětlila, aby to bylo prý spravedlivé. Nevím, jaký typ spravedlnosti na tom hledat, ale budiž.
Nejdříve šli tedy na řadu ti s nejnižší absencí. Náš syn tedy s dvaceti pěti zameškanými hodinami mezi prvními. Učitelka mu předala vysvědčení se slovy, že zameškal poměrně málo. To bylo vše. Žádná informace o známkách. Žádné pogratulování k pěkným známkám. Pochvala. Nic takového. Jako by skvělé známky byly něčím, za co se má dítě stydět, co by mělo zůstat v tichosti, co by se nemělo komentovat.
To pokračovalo celou dobu, takže Kubík ani nevěděl, jak si na tom stáli jeho spolužáci. Nevím, jestli to bylo kvůli GDPR, nebo chtěla učitelka ochránit ty děti s nejhoršími známkami. Nebo k tomu měla svůj jiný osobní důvod. Tak jak tak to šlo udělat mnohem lépe. Tečku tomu dala navíc ještě na konci, kdy zůstali asi dva nebo tři žáci s absencí přes sto hodin, které označila za „vítěze“ a při předávání se usmívala od ucha k uchu. Jako by oni byli těmi nejúspěšnějšími.
Přestože jsem si na něco takového už zvyknul, netěší mě ani konkrétní dokument, který syn přinesl. Jde o pouhý výpis z vysvědčení. Dokonce bez podpisu a razítka ředitele školy. Jako by ani na tom už nezáleželo. Jako by dokument ani neměl mít oficiální váhu. Skoro se bojím, že za chvíli budeme tyto dokumenty dostávat v přílohách e-mailu jako PDF.
A tak mám po dnešku rozpačité pocity. Syn z toho dvakrát šťastný také nebyl, takže jsme mu museli radost a uznání projevit jinak. Přitom stačilo tak málo.
Příběh ze dne 30.1.2025 v nejmenované základní škole v Čechách. Zveřejněno se souhlasem a na základě rozhovoru s rodičem, který chtěl zůstat v anonymitě, ale velmi stál o zveřejnění příběhu.
