Článek
Jestli se lze na něco opravdu v životě spolehnout, pak je to chod času. Vteřina za vteřinou tvoří minuty, hodiny, dny a tak dále. Bohužel někdy nám život přichystá takové situace, ve kterých se právě čas stává tím největším nepřítelem. Podobně tomu bylo v první polovině února v Praze. V hlavní roli pět postav. Dědeček, vnučka, taxikář, telefonní operátor a strážník.
V ten den si uplakaná slečna v Praze zavolala taxík. Instrukce směrem k řidiči byly poměrně jasné. Zavezte se mě prosím co nejrychleji do Bulovky. Umírá mi tam dědeček. Výrazně se mu zhoršil zdravotní stav. Jde o minuty. Nejen Pražáci ale vědí, že projet autem hlavní město, a navíc v co nejkratším čase, není vůbec jednoduchý úkol. Provoz, kolony, semafory. A právě v této chvíli vstupuje na scénu řidič taxíku.
Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.
Ze záběrů palubní kamery jde vidět, že dělá, co může. Jede na hraně možností. Jenže to nestačí. A tak začne kreativně přemýšlet, jak pomoci ještě víc. Možná si právě vzpomněl na to, co známe i my. Občas se ve veřejném prostoru objeví video, jak se snaží zoufale dostat automobil s rodící ženou do porodnice a asistuje jim u toho policejní hlídka. Proč to nezkusit teď? Rozloučit se s člověkem může být stejně důležité, jako nového člověka přivítat. A tak taxikář odvážně volá na tísňovou linku s prosbou o pomoc. Zbytek příběhu doporučuji zhlédnout v přiloženém videu.
Z dostupných informací nevíme, jak tato koordinovaná akce vlastně skončila. Nakonec to ale pro nás nemusí být vůbec důležité. Přestože je jasné, že pro onu vnučku bylo samozřejmě to nejzásadnější dostat se co nejdříve k dědečkovi. Osobně chci na tomto místě poukázat na něco jiného.
A tím je lidská solidarita, sounáležitost, láska, pomoc. Nejde tu o žádné umělé ždímání emocí. Naopak. Vidíme tu prosté a nedoceněné spojení vícero lidí, kteří se navzájem ani neznají, ale společně vytvoří dobro. Operátor na telefonní lince totiž taxikáři vyhoví. Strážníci s majákem na autě doprovodí taxikáře až před nemocnici. Ušetří se cenné vteřiny. Navíc výrok jednoho ze strážníků, který zmíní, že on se se svým dědečkem rozloučit nestihl, tak to zkusí dopřát aspoň této slečně, to je ukázka pravého lidství.
Jsou to inspirativní momenty, které připomínají, že tady dobro a empatie pořád je. A že ho tvoříme my obyčejní lidé. Nedělám si iluze, že podobných skvělých příběhů plných hrdinů existuje více, jen se nedostanou v audiovizuální formě na veřejnost. A to vůbec ale nevadí. Pokud se to ale někdy stane, tak jako v tomto případě, je to důležitým apelem pro nás pro všechny. Poplakat si u videa je jedna věc. Nebát se aktivně zapojit do podobných příběhů, když se v nich náhodou sami ocitneme, je ale věc druhá. A mnohem důležitější. Nikdy totiž nevíme, kdy budeme sami potřebovat pomocnou ruku od druhých, které možná ani nebudeme znát.
Zdroje: Plzeňská Jehlárenská
