Článek
V překladu z angličtiny jeho jméno znamená „sedm“. Seven Wade, dnes už jako patnáctiletý teenager, před šesti lety prošel do Guinnessovky. Mladý kluk z Floridy byl okouzlen tehdy jiným držitelem onoho rekordu a rozhodl se, že ho zkusí porazit. Povedlo se.
Disciplínu můžeme jednoslovně nazvat jako „rychlotleskání“. Přesněji řečeno prvenství v této disciplíně drží ten, kdo je schopen během 60 vteřin provést nejvíc tlesknutí oběma dlaněmi. Pravidla jasná, jednoduchá.
Můj výkon je 400 úderů za minutu
Až budete mít prostor, vyzkoušejte si disciplínu sami také. Není to nic těžkého, byť se vám po čase asi trochu zamotají ruce. Z mé zkušenosti se běžný člověk, za kterého se považuji také, dostane v průměru na 6 až 7 tlesknutí za vteřinu. Při držení stejného tempa je to pak přibližně nějakých 400 úderů za minutu. To nezní jako špatný výsledek. Ti nejlepší z nás se podle mě mohou dostat někde k číslu 500, možná 550.
Výkon 1 080 tlesknutí je k neuvěření
V přiloženém videu si ale můžete všimnout, že mladý Seven tleská mnohem rychleji, než si běžný člověk umí vůbec představit. Jeho výsledné číslo je neuvěřitelných 1 080 tlesknutí za minutu. Vlastní otec o něm řekl, že se zpočátku snažil překonat světový rekord neúspěšně.
Nakonec jsme mu řekli, že pokud si od nás opravdu přeje, abychom ho brali vážně v otázce oficiálního pokusu o světový rekord, musel by to prokázat tím, že si vytvoří denní tréninkový plán, kde bude rychlotleskání provozovat v delších intervalech než jeho obvyklých 15-20 sekund.
Zásadní je technika
Radosti z rekordu možná jen lehce ubírá fakt, že tleskání, jak ho známe my, se od tohoto rekordního počinu částečně liší. Z videa je totiž zřejmé, že se ruce Sevena během tleskání stále dotýkají a spíše se o sebe jistým způsobem otírají. Pravidla ale tady stanovuje někdo jiný, a počin mladého Američana byl uznán. Je ale víc než zřejmé, že zásadní roli tady hrála právě technika.
Byrokracie na závěr
Zároveň asi nepřekvapí, že celý proces dostání se do Guinnessovy knihy rekordů provázelo spoustu byrokratické a administrativní zátěže. Jeho otec se k celému platnému pokusu vyjádřil jednoduše tak, že samo cvičení bylo pouze začátek.
Nezbytný krok obsahoval podrobné nastudování si pravidel a požadavků nutných k dosažení rekordu. Součástí tak byla složitá příprava, která zahrnovala najmutí si studia včetně zvukových inženýrů, potřebných fotografů, kameramana, časoměřiče. A samozřejmě další administrativa a „papírování,“ které se dá zvládnout jen s obrovskou dávkou odhodlání a nadějí, že se rekord opravdu povede překonat. V tomto případě se tak naštěstí stalo.
Zdroje:
