Článek
Poměrně nečekanou situaci jsem zažil v těchto dnech na půdě jedné z nemocnic. Naše nejmladší dítě muselo na vyšetření. Já dostal od manželky pověření být tím „šťastným“ doprovodem. K mému překvapení ale celá návštěva nakonec „šťastná“ opravdu byla. Konečně jsem totiž pochopil, proč jsou obvykle zdravotní sestry v čekárně mnohem přísnější a odměřenější než pak v samotné ordinaci za zavřenými dveřmi. Alespoň tedy některé.
Odměřená přede dveřmi
Jestli mi něco v čekárně bylo více nepříjemnější než kašlající děti a nervózní rodiče, pak to byla zdravotní sestra. Ta se čas od času vynořila zpoza dveří a odměřeným hlasem vykřikla nějaké příjmení pacientů. „Ta musí mít den,“ pomyslel jsem si ironicky. Navíc během těch pár desítek minut čekání jsem byl svědkem některých rozhovorů, které s pacienty u dveří vedla. A byla tedy pěkně ostrá. „Neklepejte mi tady na dveře, já si Vás pak zavolám, až bude čas,“ ukončila jeden z rozhovorů, který vlastně ještě ani nezačal. „Ne, nikdo vás sem neposlal, musíte si nejdříve zajít na centrální evidenci, až pak vás tady v systému uvidím“ přesvědčila zase jiného rodiče, který se nesprávně domníval, že papírová žádanka od obvodního lékaře stačí.
Pokyn „neklepejte, vyčkejte příchodu sestry“ je jedním ze základních a často porušovaných pravidel téměř v každé nemocnici.
Naprostá proměna za dveřmi
Když se tedy otevřely dveře a sestra nahlas vyslovila naše příjmení, měl jsem pochopitelně obavy. O mé dítě. To, jestli malé vystrašené dítě zvládne emočně celé vyšetření, totiž závisí z velké části právě na chování zdravotní sestry. Ta ale v našem případě neskutečně překvapila. Jako nebe a dudy. Jako černá a bílá. Jakkoli to nazveme, v ordinaci se tato striktní paní proměnila až v maminkovsky milou sestřičku.
Nejdříve se soucitně vyjádřila k našemu dlouhému čekání slovy: „Pondělky jsou opravdu otřesné, já vím. Příště to zkuste raději ke konci týdne.“ Poté vystřelila několik milých otázek na mé dítě. Zeptala se, co to má za postavičku na mikince. Ukázala mu přístroj, kterým ho bude lékař vyšetřovat. A celou tu dobu navíc používala citlivý a dětsky přibarvený hlas. Na konci vyšetření pak vytáhla ze šuplíku nějakou samolepku se známou postavičkou prasátka, možná ovečky. Už přesně nevím. Moje děti by věděly. Z pozice mě jako rodiče ale naprosto bezvadný a bezchybný přístup.
Jednoduché vysvětlení
Za těch asi patnáct minut v ordinaci s lékařem, sestrou a mým dítětem tak vznikla velmi příjemná a uvolněná atmosféra. Hlavně díky zdravotní sestře. A tak jsem sebral odvahu a trochu troufale, ale zároveň pokorně se jí zeptal: „Já se Vás musím na něco zeptat. Nezlobte se na mě, prosím. Vy působíte venku za dveřmi tak přísně, odměřeně, že by se Vás člověk skoro až bál. A přitom jste tady uvnitř za jednu z nejmilejších sester, co jsem kdy zažil.“
Po mé otázce se sestra od srdce zasmála a prozradila: „To tak musíte, jinak by nám tady všichni pořád klepali, na něco se ptali, nebo nám sem dovnitř napochodovali a navymýšleli si první poslední. A to už bychom potom nestíhali vůbec nic.“
Cenná rada od zkušenějších kolegyň
Chvíli jsme o tom ještě debatovali. Sama sestra mi pak prozradila, že to byla jedna z prvních rad, kterou si tenkrát vzala k srdci od zkušenějších kolegyň, které ji zaučovaly. A také já jí musel dát za pravdu. Jako by v čekárně ta její přísnost a odměřenost fungovala. Nikdo už si nedovolil zaklepat na dveře, když neměl. Nikdo si netroufnul si stěžovat, že už tam čeká víc než hodinu. Všichni měli ze zdravotní sestry ten potřebný respekt. Při samotném vyšetření dětského pacienta už jí ale nic nebránilo tomu, aby svou vřelost a laskavý přístup plně projevila. Logické, pochopitelné, chytré.
A tak pokud se někdy potkáme s přísnou a odměřenou zdravotní sestrou, na chvíli se zastavme. Možná se tak totiž chová právě kvůli nám.
