Žena přivlekla mrtvého muže do banky, aby si na něj vzala půjčku

Nacházíme se právě v Brazílii. V krásném městě Rio de Janeiro, a to konkrétně v jedné z tamních bank. Místní bankéři pravděpodobně očekávají běžný pracovní den. Schůzky, telefonáty, meetingy. Jeden z nich ale netuší, že bude přímým svědkem události, na kterou patrně do konce života nikdy nezapomene.

K jeho okénku totiž zrovna míří paní středního věku, která před sebou na invalidním vozíčku tlačí svého strýce. Alespoň dle jejích slov. Celou dobu mu podepírá hlavu, protože mu očividně není dobře. Alespoň to se na první pohled zdá zaměstnanci banky.

Osmašedesátiletý pán na vozíčku je tu kvůli podpisu půjčky. Žádná závratná suma. V přepočtu jde o nějaké tři tisíce dolarů, tedy něco kolem 70 000 českých korun. K podpisu se ale nemá, nejde to. Není schopen vzít tužku do ruky, byť se ho snaží žena k podpisu přemluvit a pomoci mu.

„Strýčku, slyšíš mě? Musíš ten podpis udělat, jiná cesta není. Já to nezvládnu udělat místo tebe, ty jediný můžeš,“ zní ve volném překladu slova oné ženy. Jenže muž nereaguje a pracovníkovi banky začíná být celá situace podezřelá. A o to víc, když žena staršího může během celé návštěvy stále podepírá, zatímco on se kývá ze strany na stranu. Něco tady očividně nehraje.

Pracovník banky tak neváhá a volá záchranku. Pro jistotu. Ta přijíždí během několika okamžiků, a pro mnohé z přítomných přichází se šokující zprávou. Starší pán na vozíčku je mrtvý. A nejen to. Pravděpodobně je mrtvý už několik hodin. Tedy do banky ho paní musela přivézt již bez známek života. Následuje tak logické a pochopitelné volání místní policie, která zanedlouho přijíždí a celý příběh začíná vyšetřovat.

V tento moment chci vyprávění zastavit. Nejsou totiž až tak podstatné další detaily příběhu, na které se nyní policie zaměřuje. Zda byli dva hlavní aktéři tohoto příběhu v rodinném poměru, či nebyli. Nebo jak se stalo, že muž zemřel.

„Co jsou lidé schopní pro peníze udělat?“ To je krátká otázka, která se mi stále vynořuje v mysli. Otázka, nad kterou můžeme alespoň pár vteřin popřemýšlet a zkusit se sebekriticky zhodnotit. Možná namítnete, že se jedná o klišé. To, že peníze nemáme mít na prvním místě, že si je do hrobu nevezmeme, to všichni moc dobře víme. I já to vím. Přesto (nebo možná právě proto) chci využít tohoto až absurdního příběhu ke krátkému zastavení se. Nemyslím si, že by se nám kdy mohlo přihodit něco podobného. Ale napadá mě tisíc případů, kdy náš vztah k penězům zdravý není a může být prospěšné se nad ním alespoň chvíli zamyslet. A proč ne právě teď?

Zdroje: