Zlomená ruka Jirky Mádla potěšila českou kinematografii, dojatý Kotek vzpomíná na společné začátky

Vojta Kotek a Jiří Mádl. Dva úspěšní mladí filmaři na českém trhu. Místo rivality si zvolili vzájemnou podporu. Naposledy se spolu ukázali na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary (KVIFF) při premiéře Jirkova filmu Vlny. Jiří Mádl v roli režiséra a Vojtěch Kotek jako jedna z postav tohoto divácky velmi kladně přijatého filmu. Vojta bezprostředně po premiéře přiznal silné emoce z intenzivního filmu, a také vděčnost, že může být součástí takového projektu. Při desetiminutovém potlesku mu tekly slzy dojetí i ze vzpomínek na společné chlapecké začátky.

Právě ke společným začátkům se po dvaceti letech Vojta Kotek vrací v nedávném rozhovoru pro Radiožurnál. S úsměvem popisuje, jak s Jirkou oba tenkrát seděli na pokoji při natáčení Snowboarďáků. Otevřené notebooky na stole a něco si psali. Vojta svůj přijímačkový film na FAMU. Jirka zase nějaký vlastní scénář. V té době si řekli, že chce jeden být režisér a druhý scénárista. A jak to dopadlo? Dnes po dvaceti letech spolu stojí při premiéře filmu Vlny. Oba úspěšní. Oba za sebou mají řadu povedených filmů a projektů. A tak jen živě sledují, jak se jim pod rukama plní sny. Navzájem si hráli ve svých filmech a s úsměvem na rtech Vojta zmiňuje, že jednotlivé kroky v jejich kariéře vedly právě k tomu, aby se po té bouřlivé tsunami ze Snowboarďáků zase jednou sešli u nějakého filmu. Byť tentokrát v různých pracovních rolích.

Právě letos slaví dvacetileté výročí uvedení sportovní komedie Snowboarďáci na českou filmovou scénu. Málokoho minula tato kultovní komedie o dvou puberťácích, kteří se nadchli pro snowboarding zvláště v době, kdy se tento sport dostával do povědomí Čechů. Dle slov hlavních představitelů tehdy takový úspěch nečekali, protože to byla oddychová pubertální komedie, která však pobavila různé věkové kategorie. Vše se dobře sešlo. Herecké obsazení, atmosféra při natáčení, rozmach a obrovská popularita snowboardingu, lehkost a vtip. A teenagerovský hit Kotek a Mádl se vepsal do mysli mnoha diváků. Dva mladí herci se mohli těšit obrovské popularitě, ale zároveň čelit nálepce pubertálních komediálních herců. Oni však měli už tenkrát jiné plány.

Vojta hraje, dabuje, režíruje, píše scénáře a moderuje. Má toho na svém kontě opravdu mnoho. Pochází z divadelní rodiny a již před Snowboarďáky ho diváci mohli zaregistrovat třeba v seriálu Pojišťovna štěstí. Jeho kariéra spojená s filmem už ale začala mnohem dříve. Sám Jirka o něm říká, že v době Snowboarďáků byl Vojta „dabingovej veterán“. Svůj hlas propůjčil například postavě Harryho Pottera. Hrál v divadle, historickém seriálu a několika celovečerních filmech jako Tobruk, Hořící keř a další. Jako režisér debutoval v roce 2016 filmem Padesátka.

To Jiří Mádl měl původní cestu úplně jinou. Nehereckou. Málokdo ví, že měl kariérně nakročeno na to stát se hokejistou. Hokej hrál totiž profesionálně. Jeho sen ale zastavila zlomenina ruky. Pro iDnes Mádl už před 15 lety přiznal, že si ruku zlomil opravdu ošklivě a rekonvalescence se odhadovala na 18 měsíců. A to navíc s nejistým výsledkem. A tak když nemohl chodit na hokejové tréninky, přišla jeho maminka s nápadem, aby se přihlásil na konkurz zmíněného filmu Snowborďáci. Přihlásila ho nakonec sama. A jak to dopadlo, není třeba blíže popisovat.

Snowboarďáci byli jeho vůbec první velkou zkušeností s filmem. A okamžitě ho to vyneslo do výšin. Dle jeho vlastních slov v rozhovoru pro Spotlight si to zpočátku užíval a oproti Vojtovi příliš neřešil umírněnost. A další nabídky na práci na sebe nenechaly dlouho čekat. Objevil se ve filmech Jak se krotí krokodýli, Deníček moderního fotra nebo Děti noci, za který získal Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon. A to už byl jen krok k režírování.

Jeho první režisérský počin byl snímek Pojedeme k moři z roku 2014. Momentálně nejvíce pozitivní rozruch dělá jeho film Vlny, do kterého si vybral jako herce Vojtu Kotka. Dle svých slov si do vlastního filmu vybírá vlastně jen kvalitní herce, mezi které zahrnuje právě i svého dlouholetého kolegu a kamaráda. Na začátku všeho přitom stála obyčejná zlomenina ruky, za kterou dnes musí být všichni, kteří mají Jirkovy filmy rádi, velmi vděční.

A tak je pozoruhodné sledovat životní i pracovní cestu obou těchto mladých mužů. Ze dvou pubertálních postav se tak během dvaceti let stali dva respektovaní filmaři. Sympatické navíc je, že se jim to povedlo oběma a místo rivality se podporují a mohou si navzájem zaslouženě tleskat.

Zdroje: