Zoufalejšího politika než Filipa Turka dnes nenajdete

Filip Turek je v české politice symbolem nezdolné ctižádosti. Bohužel ale ne v tom pozitivním slova smyslu. Jeho nejen politický život je spojený s řadou skandálů a přešlapů. A kdykoliv se zdá, že jeho kariéra dosáhla dna, Turek se opět vynoří s něčím překvapivým. Například s ambicí získat vysoký post ve vládě.

Celé to ale vypadá nanejvýš paradoxně a zoufale. Jde o politika s minimální voličskou podporou, pokud vezmeme v potaz, že Motoristé sobě získali v posledních volbách jen 6,77 % hlasů. Přesto se Turek sám neúnavně tlačí na nejvyšší možné pozice. Pokud hledáte učebnicový příklad politického zoufalství, které hraničí s absencí sebereflexe, tak tady ho máte.

Turek si vysloužil pověst kontroverzního politika kvůli svým veřejným výrokům a aktivitám. Během kampaně do Evropského parlamentu neváhal vulgárně útočit na různé osobnosti. Od předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové po bývalou prezidentskou kandidátku Danuši Nerudovou. Na sociálních sítích se prezentoval otevřeně rasistickými a homofobními příspěvky a dokonce zveřejňoval bizarní narážky obdivující nacistické vůdce Hitlera či Mussoliniho.

Veřejnost zvlášť pobouřil případ, kdy na Facebooku údajně reagoval na žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově rasistickou poznámkou o tom, že popálení malého romského dítěte je „polehčující okolnost“ daného činu. Turek tato svá dřívější vyjádření bagatelizoval jako „hříchy mládí“ či „blbý černý humor“. U části výroků dokonce popírá, že je autorem, a tvrdí, že jde o cílenou diskreditaci. Přesto právě souhrn těchto excesů budí vážné pochybnosti o jeho hodnotách a úsudku.

Nejde ale jen o online projevy. Turek v minulosti překračoval hranice i v reálném světě. Před osmi lety například vyhrožoval zaměstnanci saúdskoarabské ambasády. Za stěrač auta mu tenkrát dal obrázek šibenice a na vůz položil náboj jako varování. V listopadu 2025, při pietní akci k výročí sametové revoluce, zase čelil kritice, když jednomu z oponentů na Národní třídě odsekl, že mu „zahajluje do ksichtu“. Vše je veřejně dohledatelné. Bohužel pro něj. Takové epizody potvrzují, že Turkův nedostatek respektu k pravidlům slušného chování i k samotnému právnímu řádu není žádný ojedinělý úlet z mládí, ale spíše jeho dlouhodobý rys. Jak ostatně konstatoval i sám prezident Petr Pavel.

Navzdory uvedeným skandálům Filip Turek neustupuje. Naopak, po krátké epizodě v roli europoslance se vrhl do domácí politiky s ještě větší vervou. V říjnu 2025 byl zvolen poslancem a okamžitě dal najevo, že míří vysoko. Otevřeně prohlašoval, že má namířeno na post ministra zahraničí v nové vládě Andreje Babiše. Jenže záhy po volbách vypluly naplno na povrch jeho staré kauzy a kolem Turka se rozpoutal poprask.

Prezident Pavel dal už tehdy najevo vážné výhrady a upozornil, že člověk s takovým veřejným profilem není vhodným kandidátem na jakoukoliv ministerskou funkci. Andrej Babiš, lačný udržet křehkou koalici s Motoristy, nejprve opatrně připustil, že Turkovy aféry představují „závažný problém“ a bude se o nich muset jednat. Výsledkem ale byla jakási zvláštní rošáda. Motoristé stáhli Turkovu nominaci na šéfa diplomacie a místo toho jej prosadili jako kandidáta na ministra životního prostředí. Ani tento manévr však nevedl k cíli.

Pavel řekl jasné ne a Turek znovu reagoval po svém. Namísto sebereflexe oznámil, že zvažuje žalobu na prezidenta pro ochranu osobnosti, protože ho prý Pavlovo zdůvodnění nejmenování „hluboce urazilo“. Byla to z jeho strany další zoufalá snaha zvrátit realitu. Tedy fakt, že na post ministra jednoduše ještě nedorostl.

Jestli měl Filip Turek ještě nějakou poslední šanci přesvědčit veřejnost a prezidenta, že do vlády patří, pak ji pohřbil začátkem roku 2026. Jako poslanec se přidal k oficiální cestě ministra zahraničí Petra Macinky na Ukrajinu. A že by si tu zlepšil pověst? Ani náhodu. Výsledek byl pravý opak. Turek se v Kyjevě postaral o mezinárodní ostudu, když před kamerami prohlásil, že Česko už nemá peníze na další pomoc Ukrajině a následně dodal, že za ruskou agresi „nemůže jen Rusko, ale i rozšiřování NATO na východ“. De facto tím zopakoval teze ruské propagandy o „vině NATO“ a dokonale tak zpochybnil svou soudnost i loajalitu ke spojenecké politice ČR. Prezident Pavel mohl jen triumfálně pokývat hlavou. Turkův ukrajinský výstup totiž jen potvrdil oprávněnost prezidentova odmítavého postoje.

Někteří Turkovi kolegové z Motoristů či ANO už poté ztratili trpělivost a začali naznačovat, že Turek je pro ně neobhajitelný. Jenže samotný Filip Turek si to nepřipouští. Místo aby se stáhl, přijal od Babišovy vlády náhradní „trafiku“ a byl jmenován vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal. Je to hořká ironie. Politik, který evropský Green Deal hlasitě kritizuje a líčí jako hrozbu pro český průmysl, nyní zastává funkci, jež mu umožňuje do této agendy mluvit. Pro Turka je však důležité hlavně to, že zůstává u moci, byť jen ve druhé linii.

A tak tu máme portrét nejzoufalejšího politika dneška. Jeho jméno je Filip Turek.