Článek
Dnes končím noční a mohu vyrazit k sousedce na chatu, kde již čeká moje Káťa. Vyrazím do garáže a jedu. Kousek od garáže vidím chloubu silnic mercedes, též zvaný medvěd. Kde jsou ty doby, kdy to byly predátoři silnic, závodníci na semaforech a vandalové dopravních předpisů. V dnešní době ale většina medvědů neohrožuje lidi ani auta. Jsou spíše postrach koloběžek. Tento unavený medvěd se žene krásných 20km/h na padesáti kilometrové zóně na rovném úseku. „Tak to nedám!“ bleskne mi hlavou. Objíždím auto a mířím k semaforům. Na světlech se z mercedesu, co stojí vedle mě ozve „spěcháme a tak porušuješ zákony? Jako každý dárce orgánů.“ Zvednu helmu a ptám se „ty nevíš kolik se tu smí jet?“ Zajímavé je, že každý tento predátor, když se ho člověk na něco zeptá, nasadí výraz šimpanzího mláděte, kterému někdo ukradl banán. „Co to s tím má co dělat?“ „Kdyby nebyl tvůj medvěd tak unavený, nemusel jsem tě objíždět, když je tu padesátka všude.“ „No prostě motorkáři musí pořád jen závodit.“ odpovídá. „Tak ještě si dej slamáček, na zadní okno platíčko vajíček a můžeš jet dvacet i na dálnici.“ uzavírám konverzaci. Zase na mě kouká to šimpanzí miminko. Nejsem nejrychlejší jezdec, ale dvacet na prázdných silnicích opravdu jezdit nebudu.
