Článek
Další den a další nutná pracovní pochůzka. Nasedám a rovnou vyrážím. Jedu si na pohodičku a mířím na Radlickou. Padne červená, tak zastavuji. Vedle mě přijede červené auto a řidič pravou rukou drží telefon, levou vyřazuje, láme se jako chleba, když se snaží vyřadit. Všimne si, že koukám a vrtím hlavou, tak okamžitě něco zakřičí a gestikuluje. Skočí zelená a rozjedeme se. Další červená a řidič opětovně s mobilem v ruce. Otočí se a chce něco říct, ale najednou mu telefon padá z ruky, obě ruce na volantu a hledí jako socha před sebe. Asi si všiml, že tentokrát jsou vedle okénka bílé helmy dvě. Moto policista, který mě dojel, se zařadil vedle mě na světlech. Ten se směje a říká „Pořád to stejné, proč si ti blbci nepořídí handsfree.“. Než vjedu do tunelu, zastaví se vedle mě statnější slečna na koloběžce v šatech, které ukazují, že sebevědomí má asi dost. Ještě u jízdy píše sms. Hned mě napadne „Já mám bundu a kalhoty na motorku, rukavice, helmu. Ona jede v krátkých šatech, bez helmy, po silnici, píše u toho sms. Ale motorka je prostě nejnebezpečnější ze všeho a jsme jen dárci orgánů a sebevrazi. Všichni mají určitě pravdu, koloběžka je bezpečnější.“
V práci popadnu kabely a jedu směr datacentrum. Je zde stavba a hodně chodců. Když mi padne zelená vchází mi do cesty chodec se sluchátky a kouká do mobilu. Otočím plyn na neutrál, Scotty zařve, ale chodec pokračuje bez povšimnutí. Je tedy čas na bolestnější lekci. Stisknu tlačítko klaksonu. Kompresorová houkačka pošle decibely jeho směrem. Chodec padá na zadek a po čtyřech se snaží přechod opustit. Zde se že lidi holt potřebuji občas trochu postrčit.
