Článek
K ježdění neodmyslitelně patří i nějaký ten karambolek, co se občas přihodí. Něco člověk ovlivní, něco zase ne. Tak je to ale všude. Bratr, který je také motorkář, jen teď jezdí málo, měl na tátově motorce malou nehodu, kdy na prachu a štěrku uklouzl a motorka se opřela o zem. Jelikož byl chráněn moto andělem, tak vyvázli téměř bez zranění. Motorka utržila jen malinkaté zranění. Takže nic vážného.
Motorku s tátou odvezeme, kde ji táta zkontroluje a bude se na ní zase létat. Ráno pracuji z domova a následně je čas s tátou vyrazit. Pojedeme raději spolu, aby nedošlo k nějakému nedopatření. Cestou tam jedeme opatrně a raději plazivým tempem, přece jen si nejsme jisti, co všechno může motorku trápit. Za chvilku jsme ale v cíli. Táta parkuje, já ukončuji doprovodnou jízdu, otáčím motorku a vyrážím směr Praha. Cesta ubíhá krásně svižně. Před Prahou je ale zúžení a je zde velké množství dělníků. Když vjedu do zúžení, připadám si jako vítěz závodu. Lidi po stranách tratě, koukají a mávají, někteří skandují mé jméno. Taková krásná opojná atmosféra vítězství. No následuje probuzení do reality, kdy občas někdo otočí hlavu, ale jinak všichni pracují a nemají čas koukat kde co lítá, natož skandovat mé jméno. Chvilku jsem si to ale užil. V našem hlavním městě rovnou šup do tunelu. Jsem docela zaskočen řidiči v tunelu. Všichni v pravém pruhu. Do levého jedou jen, aby předjeli a zase zpět doprava. Co se tu děje? Spím či bdím? Jel jsem dnes vůbec někam nebo se za chvíli probudím? Je to až podezřele v pořádku.
Za chvilku už mířím z tunelu ven. Zleva mě velmi prudce předjíždí zelená škodovka, pak to zařízne přede mě a brzdový pedál prošlápne skoro podlahou ven. A už jsme zase doma, není to sen. Škodovka, která nemohla počkat a zařadit se za motorku, stojí tak, že zasahuje do obou pruhů. Mě to nevadí, udělám ladný oblouček a jsem úplně jako kouzelník. Ocitám se přímo před řidičem. Jeho manévr mu úplně nepomohl. Padá zelená, rozjíždím se pomalu, opravdu pomalu. Řidič vypadá, že mu jde pára z uší a nosu. Nemůže ale moc toho dělat, protože jeho předek směřuje do zdi. Jakmile je uvolněn z toho ďábelského omezení vyráží prudkým tempem přes letenskou pláň. Prudká jízda trvá asi pět vteřin, následně opětovně prudké brždění a potupné stání v koloně. Já si svým loudavým tempem projedu okolo a pokračuji dále mezi auty. Vznětlivého řidiče nechávám za sebou. Bude mít ještě spoustu času vybublat, než si bude moct zase pořádně přišlápnout plyn. Probojuji se tunelem a od práce mě již dělí pouze most.
Na konci mostu čekám na poslední zelenou. Okolo mě vyklusává skupina sportovně založených běžců. I když běhat okolo aut mi nepřijde úplně dobré, ale zase na druhou stranu každý doma následně vykašle plný uhlák sazí, kterými si doma v této době, kdy je elektřina drahá může hezky přitopit. Poslední úsek je přede mnou. Motorka si ještě chvilku pěkně zabrblá a již sem v práci.
