Článek
S naším nejstarším KVPO členem přezdívaným „Dědek“, jsme se domluvili, že mi sežene božskou ambrozii čili nektar bohů. Lidově se tomu říká domácí slivovice. Cestou domů musím kus po dálnici. Jedu hezkých 130Km/h. Motorka si pěkně pobrukuje, výfuky nádherně burácí. Jako když se řítí bouřka směrem na Prahu. Někdo to považuje za hlasitější, ale já jsem se Scottyho (jméno mé motorky) projevem spokojený. Náhle se blížím k místu dnešní události.
Z přípojného pruhu najíždí kamion a za ním červený Seat. Auto manévruje v pruhu jako opilý skladník šněrující cestou z hospody. Nezdál se mi jeho manévr, a tak přibržďuji. Náhle Seat jako v akčním filmu najede přímo před mě. Jako trochu zkušenější jezdec už přemýšlím dopředu a tak stíhám brzdit a zároveň držím tlačítko mého klaksonu. Kompresorový zvuk houkačky, co zní jako parník, je dobře slyšet i přes vysoké otáčky a burácivé výfuky motorky. V autě se rozpoutá hlavová panika, vidím, jak se hlavy točí na různé strany. Auto uhýbá, já opět zrychluji, vše vyřešeno. Pokračuji dál opětovně s pocitem bezpečí a pevně v sedle mého stroje.
Sjedu k Blance (k tunelu, nikoliv utajené milence). Čekám na zelenou, tunel je přeplněný a tak regulují provoz. Najednou prudké brzdy až z nich vyrazí modrý dým a červený Seat zastaví vedle. Ze staženého okénka se začne řidič domáhat mé pozornosti. „Na koho jako troubíš?“ Otáčím hlavu a ptám se „Prosím? Je tu hluk neslyšel jsem.“ Dávám hlavě rodiny šanci zachovat se jako dospělý a neudělat si ostudu. „Na koho jako troubíš?“ už téměř křičí co to jde. „Na bl**ečka, co nekouká do zrcátek a klidně najede těsně před motorku na dálnici?“ Odpovídám. Muž má náhle barvu jako jeho auto. Zkouší vystoupit, ale brání mu pás. Padne zelená na semaforu. On vystupuje, já se rozjíždím. A najednou je to tu. Troubí na něho snad všichni řidiči v koloně. No zajímalo by mě, jestli si to se všemi vyřídil nebo prostě jel dál, toť nezodpovězená otázka.
