Článek
Ráno musím k zubaři a až pak do práce. Vstávám zase do krásného a předpovědí slibného dne. Nasoukat se do mého koženého brnění už je otázkou chvilky. Po těch letech mám již značnou praxi. Když docházím k autobusové zastávce, je ve vzduchu cítit zvláštní napětí. Někteří lidé, přecházejí jako lvi v kleci, když se blíží čas krmení. Jiní koukají pořád na hodinky a mají zvláštně smutný výraz. Jedno z dětí poskakuje na místě jako při čekání až se otevřou veřejné toalety. Něco tu prostě nehraje. Co jen se to děje v takto krásný den? Co to jen může být letí mi hlavou? Pak to zpozoruji a najednou je vše dokonale jasné. Autobus má pár minutek zpoždění a pán na zastávce začíná panikařit. Nedá mi to a zvolám „autobus nepřijel včas, všichni tady zahyneme“, vyvolám tím u některých čekatelů úsměv a u některých jen podivný pohled mým směrem. Panikařící pán na mě nenávistně kouká, až cítím, jak mě jeho pohled pomalu začíná pálit.
Autobus už je tu, budeme žít. Nastupuji raději do jiné části než pán, co mnou tak moc opovrhuje. Autobus se rozjíždí a atmosféra se uklidňuje. V garáži se ocitám za pár minutek. Motorka naskočí hned napoprvé, sjíždím k závoře. Tentokrát se otevře ihned, což jsem nečekal, jindy musím mávat kódem, než najdu tu správnou polohu. Asi mám dnes nějakého pomocníka nad hlavou a ten mě ochraňuje. Je čas vyrazit. Cestou dojedu po dálnici na Evropskou. Dnes je tu docela rušno, vypadá to jako parkoviště před koncertem. Jak se zdá, auta zde čekají kvůli něčemu úplně jinému. Nejedná se o kapelu ani výstavu. Je to uzavírka.
Mezi auty se zdá široká mezera, a proto využiji výhody, které motorka nabízí, a vyrazím mezi auty dopředu. Pomalu se posouvám metr za metrem až se dostanu do oblasti zúžení. Čekám a vedle mě stojí auto se staženým oknem. Řidič se zdá být v dobré náladě. Rukou mi udělí „lajk“ naživo. Když už je tak milý, prohodíme pár slov. Nyní se fronta posune a je čas na další cestu. Zase mezi auty a najednou auto s koly až za prostředkem. Místo na napravení své chyby sice má, ale řidič se věnuje hraní hry na telefonu. No je v zácpě tak asi to je v pořádku. Lehounce ťuknu na okno. To se stáhne a mohu řidič položit otázku „mohl byste mi prosím trochu uhnout ať tu nemusím čekat jako ocásek? Stojíte až přes čáru“.
Řidič na mě kouká a říká „já jsem ocásek?“ Jeho dotaz mě zaskočí, to jsem nečekal. „To nevím, jestli jste, ale já tu nechci jako ocásek čekat. Stačí jen malinko cuknout.“ Řidič chvíli vypadá překvapeně, ale pak nakonec uhýbá a vrací se ke svému hraní. Hurá mohu projet dál. Další kličkování proběhne již v klidu a jsem u zubařky. Malinko mě potýrá a můžu do práce. Cesta do práce už ubíhá krásně svižně. Cestou potkávám ještě jednu dodávku, co je trošku jako zajíček, co kličkuje před nebezpečím. Vlevo, vpravo, vlevo. Trvá to tak dlouho až se ozve siréna a moto policista tuto jízdu na Letné ukončí stopkou. Ještě prolétnu tunelem, dám pozor na oranžovou a už jsem v práci.
