Článek
Škoda že v práci nemáme papouška, co by oznamoval konec pracovní doby, protože nyní by jistě již křičel plnou silou. Konečně se zase můžu zase trochu přispět k té uhlíkové stopě, kterou Scotty za sebou nechává, když brázdí silnice naší domoviny. Vše připraveno, výfuky již plaší ptáky a turisty v okolí a můžu vyrazit.
Jako píseň od Dalibora Jandy „Hráli jsme kličkovanou vždyť to znáš“ tak nějak vypadala moje cesta k Letenskému tunelu. Během pár sekund přelétnu most a uhýbám doprava, protože se mi nechce čekat na mé pořadové místo v té temné díře. Bůhví, co se tam děje, když tam auta stojí. Aspoň si tu cestu trochu natáhnu. V technickém muzeu jsem dlouho nebyl a na gymnáziu nikdy, takže se podívám aspoň zvenku. Dojedu nad tunel a musím se přes dva pruhy dostat až do levého pruhu. Auta vypadají neústupně a nevypadá to, že by se objevila aspoň malinkatá mezírka. Dělám smutné oči na řidiče, skoro pláču a pak mi dojde že to není asi přes helmu vidět. Téměř si klekám na kolena a klaním se, ale auta se ani nehnou. No trochu to dává smysl, když je pořád červená a nemají se pohnout kam. Semafor zezelená jako student, který se právě vzbudil po maturitním mejdanu a auta se rozjíždí.
Rozhlížím se a k mým uším dolehne zvolání „Tak se tam naséééééééér!“ Koukám a vidím ruka s paroháčem z auta a řidič na mě mává a křičí ať jedu. Nemeškám ani vteřinu, druhá taková šance by se nemusela totiž naskytnout. Vyrážím jako střela a řidič si to žene hned za mnou. Scéna jako vystřižená ze série „Rychle a zběsile“. Otáčky téměř v červené zóně, plyn naplno. Řítíme se těch několik metrů, než dorazíme k frontě aut u sjezdu do tunelu. Několika vteřinový závod je u konce. Auto se zařazuje do fronty a řidič se loučí zamáváním. Adrenalin zase klesá a dál pokračuji opětovně loudavým tempem. Po cestě kousek dál potkávám malé BMW, pohybuje se tak, že skoro stojí. Důvod je prostý. Chlapík v kravatě a košili, který je zapřený o zadek auta, bojuje o každý metr, aby odstavil trucující auto z pruhu. Zastavuji a jako správný motorkář, abych šířil správný dojem, přikládám ruce k dílu. Na silnicích je to divoká nespoutaná krajina a je nutností si pomáhat. Řidič mi vysvětluje že má auto do zástrčky a asi je špatný ukazatel baterie. Ihned vytahuji telefon a USB-C kabel a nabízím pomoc. „Telefon mám naplno nabitý tak jestli máš USB-C port můžu ti trochu baterky obětovat.“ Řidič s díky odmítá, že takovou oběť nemůže přijmout. Vzdal bych se hudby pro pomoc druhému, a to už něco znamená. Auto je odstaveno, řidič zachráněn a já pokračuji dále v mé dobrodružné cestě napříč pražskou silniční džunglí.
V tunelu je buď nějaký zádrhel anebo regulují provoz, protože je zde opravdu dlooooouhý had vytvořený z aut. Jedna jistě milá paní se neobtěžuje stáním ve frontě a pokouší se napojit až před semaforovými světly. Bohužel její „autopartie“ vyčnívají až do druhého pruhu. Řidič autobusu, který kvůli tomu nabírá zpoždění ztrácí klid. Začíná dštít zlobu na řidičku, která je nezodpovědná k jízdnímu řádu. Vyklopuji helmu a nabízím, že zorganizuji hudební koncert na klaksony. Řidič se nenechá dlouze přemlouvat a již začínáme. Chvíli troubí autobus, chvíli já. Pak oba najednou, zase střídavě. Za námi se začínají do rytmu přidávat další auta. Řidička si koncert náležitě užívá. Rukama mává jako by nás chtěla dirigovat. Ještě chvíli této hlučné zábavy a její nervy to nevydrží a dá se na útěk pruhem dále. Všichni jásáme, jízdní řád bude téměř bez zpoždění zachován. Tedy když se pomine ta další fronta až na vypich. Pro motorku to ale již překážka není, a můj železný oř hravě mezi plechovkami kličkuje. Zbytek jízdy už proběhne krásně v klidu a pohodě až domů.
