Článek
Ráno mě čekala cesta do práce, jak jinak než uvelebený v sedle mého burácivého parťáka Scottyho. Cesta ke garáži proběhne podezřele v klídku. Mačkám startér a všichni lidé v garáží již vědí, že je čas abych vyrazil. Sjíždím opětovně Radlickou ulicí. Docválám na mém Žoři (železném oři - pozn. autora) až k světelnému semaforu. Svítí červená a tak všichni slušně čekáme.
Teď se rozsvítí šipka doprava, ale řidič jedoucí v Range Roveru projede světla a zařadí se jak jinak než do levého pruhu. Rozumím tomuto člověku, vždyť zelená jako zelená. Navíc má v ruce telefon a druhou rukou u toho ještě mává. Všichni přeci víme, že muž je jednoduché stvoření, které dokáže zpracovat jen jednu věc a proto spoustu jiných přehlíží. Není to tedy pobuda a narušitel dopravních předpisů, jak by se mohlo zdát, ale MUŽ. Pravý, nefalšovaný MUŽ, který dokáže zpracovávat jen jednu věc. Napadá mě, jaké máme štěstí, že nevlastním Range Rover, protože blinkry mu očividně nefungují a jedná se o nějaký chudší model, protože rádio asi nedisponuje handsfree modulem. Nebo je většina šoférů líná si telefon připojit? Toť ta otázka, kterou si pokládám téměř každý den, kdykoliv někam jedu a stále nemám odpověď.
Už se blíží startovní barva. Motory se zahřívají, řadíme jedničky. Zelená!!!! Range Rover se ani nehne. Takže spěchal skrz světla a teď na zelenou nic? Jemně zatlačím na klaksonek a trochu zvýším otáčky. Z mého motocyklu se začne linout směsice roztodivných, opravdu hlasitých zvuků. Řidiče to probere a on jako střelený srnec vyráží co nejdále od této kakofonie libozvučných tónů. Cesta je volná a mohu pokračovat v jízdě.
V práci den ubíhá jako každý jiný. Ručičky dorazili do požadované pozice a je čas víte na co? Ano správně, na cestu domů džunglí silničních uliček. Motorka si jemně pochrupuje, když vyrážím. Jako vždy se proplétám kolem aut, chvíli rychle, chvíli pomalu. Přijíždím do ulice a jedu okolo značky „hlavní“. Z boční ulice se přiřítí oprýskané auto, ke kterému čas a asi ani majitelé nebyli moc vlídní. Vjede do křižovatky bez rozhlédnutí. Od mé nehody jsem trochu obezřetnější a stíhám v klidu zastavit. „Ty asi žiješ sám co?“ ptám se. Řidič na mě kouká. „Jak to jako víš?“ z něj nakonec vypadne. „No, protože nevíš, že kosočtverce vládnou.“ Řidič na mě dál kouká jako malé dítě, které nechápe, jak mu někdo ukradl nos. No další rozprava asi nepřinese ovoce.
Projíždím dále touto silniční džunglí. Ale jako v každé džungli jsou i tady predátoři. Potkávám Jaguára. Tento je ale nějaký vyhladovělý, sotva se po silnici vleče. Asi by žádnou gazelu nebo Felícii nedohonil. Okolo Jaguára se jen mihnu, ani to snad nezaregistroval a já jsem tedy v bezpečí. Teď už mám do garáže jen krok a další silniční dobrodružství je za mnou.
