Článek
Další krásné ráno, kdy vyrážím na zastávku a k mému plechovochromovému štěstí. Scotty (moje motorka pro ty co nevědí) se již vyspinkal a je připravený na další jízdu. Přijede autobus a já vcházím dovnitř. Na druhé zastávce ke mně přistupuje podivná osoba a něco mi ukazuje. „Nemám žádné drobné,“ povídám, aniž bych zvedl oči. Ihned slyším odpověď „to je ale škoda, no což mě stačí taková malá plastová kartička.“ Zvednu hlavu a on je to revizor. Naštěstí má smysl pro humor, a tak to drobné faux pas ani nezaregistruje. Naproti sedí starší pán a ten odmítá cokoliv ukázat, s tím že revizor nemá právo na něj sahat nebo cokoliv kontrolovat. Je jasné že je to „černý pasažér.“ Když začne něco vykřikovat tak se na něj obořím „všude píšou, že je normální zaplatit za jízdenku a já se divil proč. Ono je to kvůli vám, protože nechcete platit!“ Revizor se rozesměje, ale pán vypadá jako býk, když mu někdo mává rudou vlajkou před rohy. Revizor mě zachraňuje, když s pánem vystupuje a začne vypisovat pokutu. V garáži už nasedám na motorku a vyrážím do, jak tomu někteří říkají, otrockého pracovního procesu. Věřte, nebo ne, na motorce se do práce člověk může i těšit. Celá cesta ubíhá v klídku. Dnes je málo aut, nikde žádní narušitelé ani závodníci.
Vyjedu z Letenského tunelu a fronta. No nebudu tu jako balík čekat a pojedu dopředu ne, nakonec to je přeci výhoda motorky. Pohled do zrcátka a vidím, že auto za mnou je daleko. Vyjedu do levého pruhu, v zrcátku vidím, jak auto za mnou teprve přijíždí. Já jsem skoro na konci mostu a on není ani v půlce. Mezi nás by se ještě dva nebo tři účastníci provozu vešli. Zařadím se na světlech před auto, které je první a před sebou má ještě mezeru na další auto. Tito ohleduplní řidiči si zaslouží můj obdiv a poděkování, že motorkám drží místa. Jen jsem nikdy nepochopil, kdo jim tento styl jízdy vštěpuje do těch makoviček. Svítí červená, a tak čekám, pořád čekám, čekám, čekám a najednou brzdy a auto pražských služeb a z okna hrozící řidič. Haleká na mě, že kdyby nezastavil byl by to můj konec, protože by mě sešrotoval. No nejsem si tím moc jistý. Neviděl jsem, že by brzdil, když jsem se napojil Dokonce brzdy nebyly vůbec slyšet. Asi vyvinul takovou rychlost, že pro nás jezdce na „chromovaných nudách“ jak nás občas někteří označují, to byla rychlost, o které se nám jen může snít. To by vysvětlilo, že zakřičel a odjel dřív, než zvuk pískajících brzd k nám dolehl.
Měl jsem tedy velké štěstí koukám, že jsem nebyl zavalen značkami, které vezl, a můj chromovaný mazlíček nebyl sešrotován dodávkou jedoucí takovou rychlostí. No občas to bývá i naprosto adrenalinové.
