Článek
Dnes jsem na cestu do práce musel vybalit staré rukavice. Lepší starý obal na ruce, než čekat až mi naroste další kůže, kdyby se nepoštěstilo a bych byl postižen nějakou nehodou. Zaplaším tyto myšlenky a vyrazím jako vždy do práce. Už během poledne mi zvoní telefon. Vidím značku obchodu. Kde je ta doba, kdy se ještě ukazovalo telefonní číslo. Přijmu hovor a je mi sděleno, že rukavice na mě čekají opravené.
To mě nutí přehodnotit včerejší úvahy o tom, jestli majitelé jsou opravdu motorkáři. Zdá se, že opravdu chápou potřeby a dali si opravdu záležet na rychlosti opravy. Práce uběhne a židle v práci už je pod zadkem tak horká, že nutně musím odcházet. K motorce skoro běžím nadšením, jelikož si zase budu užívat jízdy v nových rukavicích. Vyjíždím a hned u první křižovatky to vypadá jako při exodu z Egypta. Fronta jako na olej za 13 Kč v Lidlu. Všude auta, žádný pohyb, v křižovatkách se troubí. Tak trochu jako velké diskusní fórum v morseovce. Ne říkám si, nedám se zviklat překážkou, řadím jedničku a směle vyrážím mezi stojícími auty. Vypadá to trochu jako jízda na moto hřišti, kdy se jezdí mezi kužely. Rovnováha mi naštěstí již nedělá problémy, ale i tak je to skvělý trénink. Za chvilku už mířím přes most, bočními uličkami a už jsem zase v tunelu. Skoro víc jako krtek než motorkář.
V prodejně mi nadšený prodavač předává rukavice. Prohlížím je a konstatuji „To jste mě opravdu překvapili, vůbec jsem nečekal že to stihnete za den.“ Prodavač se usmívá a odpoví „No to jsme rádi. Teď tam jezdíme každý den, tak se snažíme, jak nejrychleji to jde.“ Musím říct, že jsem opravdu potěšen. Rukavice jsou krásně zašité, zase mohu brázdit ulice bezpečně. Nadšený vyrážím z obchodu a cestou domu si ještě trasu trochu prodloužím, abych si tu novotu rukavic trochu užil.
Trochu mi to komplikuje jen velké množství aut, která se nikam neposouvají. Co se asi děje? Takový provoz často nebývá. Ani MDŽ se nekoná, že by všichni muži vyrazili najednou do květinářství? Nebo přišel čas technických a všichni čekají až na ně přijde řada? Hlavou se mi honí spousta možností, naštěstí stojící auta mě nijak neohrožují, jen trochu zpomalují. Za chvilku je ale pěkně horko. Tentokrát ne od nebezpečí, ale od motoru, který začíná hřát. Ještě pár chvilek a jsem mimo stojící proud plechové řeky aut. Nyní už je to ke garáži jen kousek a já mohu Scottyho uložit po další cestě.
