Článek
Není nic lepšího než se vzbudit do krásného dne. Čeká mě jako většinu těchto dní projížďka zakončená celodenním pracovním procesem. Takto započnutý den nemůže skončit přece jinak než hezky.
Projíždím dolu po Radlické, následně do tunelu Blanka. Když sjíždím letenským tunelem, na semaforu se ukáže velký pomeranč. Nechce se mi brzdit, žádné ovoce mě totiž nezastaví a semafory profičím. Ve chvíli, kdy ale projíždím je pomeranč pryč a již svítí výstražná červená. Chvilku na tento malý hříšek vidím plácačku. Šance, že s ní policista odhání mouchy, je téměř nulová. Zdá se, že jsem lapen a není úniku.
Zastavuji. Policista zasalutuje, pozdraví a ptá se „Dobrý den, prosím vaše doklady.“ Podávám mu je. „Kampak spěcháme?“ ptá se, zatímco si prohlíží pojištění a řidičský průkaz. „Nikam, jen si tak jedu do práce.“ „No a ten tunel? Tam jste to tedy projel dost natěsno co?“ zvedne hlavu a dívá se na mě. „Jo tam, no víte, když joudové zbytečně vytvářejí frontu, tak se mi vaří motorka a zahřívá mi to určité partie. A já bych nerad pak doma zklamal ženu, tak jsem raději jel, aby se mi to nevařilo.“
Jeho kolega se hned přidá do hovoru „Trochu komediant co?“. „Néééé, jen občasný floutek na motorce,“ bráním svoji čest. První policista se vrací z auta, podává mi doklady. „Tak pane floutku, příště více s rozumem. Žena by určitě byla více zklamaná, kdyby z vás udělali placku a motorky by taky byla škoda.“ Schovávám doklady a slibuji „Ano prosím, příště budu méně floutkovatý.“ Policisté mě propouštějí bez pokuty, jen s pohrůžkou. Zdá se, že mám štěstí a potkávám jen ty milé policisty.
