Článek
3. Den – je libo ještě pauzičku?
V noc jsem měl sen, že pracuji uprostřed lesů na pile. Boss, který se vzbudil v sedm, se podíval, kolik je hodin a když zjistil, jak brzy je, zase upadl ihned zpátky do spokojeného spánku, než hlava dopadla na polštář. Pod okny začal řvát nějaký pták. Znělo to jako racek. Nabízí se tedy otázka, jestli už nejsme u moře. Já už neusnul, ale lesnické práce řezání dřeva byly zastaveny až budíčkem, protože byl čas na snídani. Snídaně byla značně bohatá a výborná. Nyní tedy jen zabalit a budeme vyrážet. K motorce jsem tentokrát dorazil první, pak Bohouš, Dědoušek a pak ostatní. Ondra ani tentokrát nebyl poslední. Zlepšuje se ten kluk. Přidělat bagáž na motorky, odsouhlasení trasy a jelo se.
Začátek cesty ubíhá opětovně svižně. Chvíli jsme jeli po silnici tak 3 třídy, byla zde hromada hrbolů a sem ta nějaká díra. Asi jako u nás silnice první třídy, a ještě štěstí že bez poplatku. Jedeme krásnou krajinou, louky a lesy, i pár větrných elektráren jsme minuly. Tak zastávka na pumpě, kafíčko, cigárko. Cestou jsme minuli vojenskou základnu a letiště. Následně přesun k Toruni. Jel jsem s Ondrou na odskok do moto obchodu pro novou páčku, místo té ulomené. Smůla Ondru provází a ne síla, jelikož je špatný Jedi. Páčka není, ještě bude trénovat prsty. Uklízím nářadí a jede okolo motorka. To zní jako Bossova proběhlo mi hlavou. Kouknu a vidím Petrovu přilbu, vidím Dana. Kluci zastavili u vedlejší pumpy. Volám Pepína, skupina pohromadě, vyrážíme dál.
Další zastávka na benzínce, kde byl Pepíno uchvácen místními gastronomický sendviči. Vznikl zde trochu nesouhlas s dnešním cestovním tempem. Názorová přestřelka ale byla rychle „vyřešena“ a jelo se směrem hrad Malbork. Chvíli to bylo jak písnička od Dalibora Jandy - Hráli jsme kličkovanou vždyť to znáš…. Projížděli jsme centrem, jeden kruháč za druhým. Za chvíli už to nebylo jako písnička, ale jako krysa, co jde bludištěm za kusem sýra. Jednou vlevo, rovně, zase vpravo a tak dál. Vedro v kombinaci s poposkakováním nám, co máme vzduchem chlazené motory, daly motorky tepelně znát. Pěkně saunička za denního sluníčka. Následně jsme dojeli k jedné rozestavěné silnici. Jiřík vytáhl lahev. Všichni se zaujetím koukáme. Ukázal nám, jak je chladná voda lahodná a v tom se to stalo. Jiřík nezklamal a druhou dírkou co má jeho lahev už teče voda i mimo. Potěšil dav, zase se vybryndlo. Následně jsme se konečně propletli až k hradu. Koukli jsme na hrad, udělali pár fotek. A to nejhlavnější – konečně si dali zmrzlinu. Takže nejdůležitější část splněna. Při focení přišel pán z místní ochranky, že tam nemůžeme parkovat. Použil jsem osobní šarm a domluvil 5–10 minut na focení. Navrhl to sám, takže snadná práce, ale protože moc lidí nerozumí tak se tvářím, že jsem to zařídil. Následně jsme opustili místo kde se nesmí parkovat a zaparkovali hned z druhé strany kde zákazová cedule je. Ženy mají prý rády rebely, a to jsme přesně my. Jako následky předchozí roztržky se Petr se odešel najíst. My ale zahlédli zmrzlinářský vozík, takže jako správní nebezpeční desperáti se dalo udělat jediné. Za chvíli bylo po zmrzlině. Na řadě je tedy vydat se k našemu ubytování. Přejeli jsme na rychlovku na benzínku. Benzínka byla zavřena, a tak rychlá dohoda a už stojíme na světlech. Náhle slyším od Jiříka volání, otáčím hlavu a vidím Ondru a Dana ještě na benzínce. Padá zelená a my musíme přejet naproti přes druhý pruh k druhé benzínce. Objíždíme přes semafory a směřujeme k druhé benzínce. V protisměrném pruhu vidíme Dana s Ondrou. Boss signalizuje, kde budeme a všichni se sejdeme v pořádku. Natankováno a vyrážíme směr spaní. Cesta ubíhá pohodlně. Dorážíme do cílové destinace. Vzniká problém s parkováním. Pár minut na telefonu a objíždíme závoru po chodníku. Rychlý rozhled a nabízí se otázka. „Jak jsme se dostali do centra Děčína?“ Místní kolorit je dost podobný tomu našemu. Vymýšlíme jídlo a kousek je místní pizzerie. Po vstupu Pepíno propadá zoufalství, a to uvede jeho tragikomediální talent do plných otáček. Zatímco jsme vykoupili všechno pivo v lednici, probíhaly objednávky. Pizza byla výborná. Pepa si dává burger. Ticho, očekávání…v pizzerii se naše zraky upírají na něj. Na první dojem uznává, že burger chutná výborně. Po jídle vyrážíme k místní benzínce vedle ubytování. Naštěstí je ještě lednice plná. Všichni se stěhují k nám a prý se chystá mejdan. Ale není to jako u nás v ČR. Rušení nočního klidu je za 200 zl a motorky by očesali do hladka. Řešíme zítřejší plán. I když bydlíme v polském „Děčíně“, neviděl bych to tak černě jako Pepa.
Zbytek večera řešíme, co a jak zítra. Ondru musíme pochválit, že už nemá tolik zpoždění jako dřív. Prostor pro zlepšení ale je. Diskuze se posunula dál. Venku za oknem se začal sjíždět taxíkový gang. Zjistili jsme, že dnes byl den naprd a vůbec to dnes nešlo. Večer se tu sešla hromada nespokojeností. Občas se zvedly hlasy, sem tam mluvili všichni. Nakonec se to ale vyřešilo a zítra to bude určitě super. Takové věci k tomu výletu ale patří, stejně jako řešení technických nehod. Nakonec se ve skupině musíme naučit tyhle věci řešit. Dnes raději končím se zápisem.
