Článek
5. den – Tulení prostě neutečeš
Ráno nás zase budí slunko a přijíždějící kamiony. Nakonec je to tu překladiště. Postupně vstáváme, snídá se. Začíná se řešit oprava. Podařilo se najít HD, kde jsou až od 10 a pak nějakého místního mechanika který by měl opravu provést. Jiřík nakonec jede s Petrem pro HD díly a na opravu ať nejede sám. My vyrážíme směr Hel. Opouštíme město a jedeme směr pobřeží. Cesta se zase promění v krásnou krajinu. Již po městu není ani stopy. Za chvíli se otevře krajina úplně a napravo je vidět moře. Po pobřeží pokračujeme až do Helu. Cestou potkáme zase jednoho – jejich revírem je silnice, jejich tempo těžce obtěžující, jejich protivníci všichni řidiči aut, motorek, tříkolek, náklaďáků…
Nepochopili jsme chování tohoto cykloprda. Jede přímo vedle cyklostezky, ale samozřejmě po silnici, aby všechny brzdil. Zastavujeme u cedule. Lepíme nálepku ať všichni vědí, že tu KVPO bylo. Pár fotek a vyrážíme dál. Cestou si dáme samozřejmě zmrzlinu. Postupně docházíme k pláži. Dan se odváží do vody, na krátkou otočku. Jdu se také opálit trochu na pláž. Zdá se mi, že to úplně nefunguje. No asi jsem špatný model na opalování. Tak to tedy vzdávám a zvedám se k odchodu. Oklepu bundu od písku. Boss poctil moře tím, že do něj strčil prst. Takovou poctu mohou jiné moře závidět. Bohouš, Dědek a Ondra smočí aspoň nohy. Na mě je voda studená, takže kontaktu se rád vyhnu. Určitě by to dopadlo jako s tím opalováním. Petr s Jiříkem už jsou na cestě k nám. Okusili ochotu a bratrství polského HD a tak jedou bohužel bez opravy. My si dáme zatím kávu a pak dojdeme k udírně ryb. Ryby jsou luxusní, voní nádherně, chutnají ještě lépe. Bohouš přichází s tím, že dokázal v letu chytnout cyklistu. To každý taky nedokáže. Otázka, co je jeho skutečné zaměstnání. Určitě potají zachraňuje planetu, když všichni spíme. Petr s Jiříkem dorazili. Už je po rybobaště. Vyrážíme k motorkám a je čas vyrazit na další cestu.
Zrybovaní jsme se vydali na parkoviště. Petr si ke mně dal jak bundu, tak mikinu. Sjíždíme k benzínce a najednou musím přepnout na rezervu, očividně Dan a i Boss natankoval víc, než normálně. Poskakovačka po městě si holt vybrala benzínovou daň. Měli jsme docela štreku a tak jsme docela hnali. Když projíždíme lesem a cítím i v bundě jemný chládek, napadá mě, jestli Petr je „cíťa“ nebo ne. Když vyjedeme vždy mezi louky bylo cítit teplo sluníčka tak aspoň nebude mít omrzlé ruce. Po několika desítkách kilometrů zastavujeme. Petr přichází a aby mi ušetřil spotřebu a nevezl jsem takovou zátěž, tak si mikinu bere k sobě. Zima mu nebyla, namodralé ruce a konečky prstů má, protože trénuje na konkurz v novém filmu avatara. Na hřišti na nás kouká Shrek a další postavy. Okolo pobíhají děti a mezi nimi běhá i Jiřík a nechá se taky fotit. Prostor je monitorován podle cedulí a jelikož Jiřík pak odjíždí s námi, nebyl tedy úřady ani rodiči dětí považován za hrozbu. Pokračujeme dále. Dorážíme asi 5 kilometrů od cíle. Jeden semafor, další semafor, zase semafor, semafor a pak semafor. No ten úsek trval snad déle než celá cesta. Kdybychom byly v hospodě tak po tolika semaforech jsme opití. Město je to krásné, upravené, políčka řádně obdělána inu Polsko. Přijedeme na ubytování a je to tady. S Petrem máme zase manželskou postel. Tentokrát žádnou výměnu nechceme a tedy nepřijdeme o to tulení, jak jsme si mysleli. Ale když někdo musí tak proč to nechat někomu jinému🤣🤣🤣. Ukládáme se a vyrážíme na jídlo. Z upraveného sídliště přecházíme do historicky vypadajícího centra. Bloumáme po ulicích, hledáme hospodu…nic. Hledáme nálevnu…nic. hledáme třetí až desátou cenovou…nic. Bohoušův nos na pivo také mlčí. Cukrárny, hospody, obchody, …vše zavřeno. Nakonec najdeme čtyřhvězdičkový hotel. Krátká porada a když vidím zoufalé hladové tváře, tak nakonec doufám že půjdeme sem. Hezké prostředí, příjemně vypadající obsluha. Konečně se splní Bossovo tajné přání, večeře při svíčkách, nebo zmiňoval svíčky na motorku? 🤔🤔To je skoro to samé. Bohouš tedy utrousí, že by raději místo svíček už pivo, protože žízeň už se nedá vydržet. Luštění jídelníčku připomíná slunce, seno. Zazní i „to nežeru“. Těšíme se na to čepované pivo. Hotel vaří svoje. Bohužel to nosí v lahváčích. My se prostě čepovaného piva už nedočkáme. Pivo je ale dobré. Přináší jídlo. Panenka, kachnička, burgery, treska a houbové rizoto. Jídlu se nedá naprosto nic vytknout. Proběhne ještě pár konzervačních témat. Rozebírka dne, nějaké to postěžování. Vše urovnáno. Ještě proběhne domluva na snídani a večeře je u konce
Po večeři se vydáváme za vábením sirény. Není policejní, takže jsme v bezpečí. Dojdeme až na molo a je to tam. Začíná pekelné osahávání sochy sirény, fotky, zábava jede. Přimotá se k nám místní pár. Prohodíme anglicky pár vět a zjistím, že už par minut je KVPO online do celého světa. U sochy je kamera s online přenosem. Je to unikátní prsatá rarita. Ještě že máme KVPO mikiny a trička. Chystáme se zpátky, ale v tom se začne narovnávat most. Tak koukáme, most se narovná. Přecházíme a nacházíme krásnou mosteckou hospůdku v ústí, tedy v Ústce. Potkáme tam jednoho človíčka, co jezdil s Arakainem, další polka zase byla v Bratislavě. Dáme pivko a vyrážíme svědomitě na hotel. Následně potkáme budku na fotky, proběhne sem tam něco u odpadkového koše, pokračujeme dále domů. Po cestě se téměř nic nestalo, policie, zatčení, jedno hořící auto … No prostě vůbec nic z toho se nestalo. Už jsme doma, potichu jak myšky pronikáme do patra. Postupně se sprchujeme, záchod a spát. No ty dny jsou delší a delší.
