Článek
Po delší době zase sedlám oře v práci a vyrážím domů. Je to pohodička a krásné počasí, ale lidi se dnes na silnici zdají nějací zmatení. Už u Letenského tunelu vidím auto projet na červenou a zastavit se uprostřed tramvajového pruhu, protože opravdu nemá kam jet. Tramvaje cinkají a řidič se nervózně rozhlíží a neví co má dělat. Je to jasné nejezdit na červenou a do plné křižovatky. Pokračuji dál objíždím tunel bočními ulicemi až přijedu téměř k Letné. A zde je místo dnešní události.
Když se blížím k semaforům všimne si mě řidič nejmenovaného auta. Abych se nedostal před něj vyrazí téměř na červenou tak prudce, že zapomněl že mají chodci přednost. Hned musí na brzdy až na přechodu člověk strachy upadne. Za námi se ozve známý zvuk a rozsvítí se maják. Policisté vystoupí a jdou k nám. Řidič hned spustí „Za to může on, to je jeho chyba!“ Neváhám a přiznávám se „Ano pane policisto, je to tak.“ Policista se na mě podívá a já pokračuji „prostrčil jsem mu ruku oknem a tlačil na plynový pedál i když stál na brzdě. Uznávám moji chybu.“ Policista se zamyslí a říká „No tak to jsem tu ještě neměl, takhle pitomé přiznání.“ Jeho kolega neříká nic, snaží se schovat smích. Výsledek je takový, že řidič dostane varování, to že se blíží motorka, neznamená že může přejet chodce. Řidič argumentuje dál už jen běžnými nesmysly, ale to já už jsem propuštěn a pokračuji dál.
