Článek
Nemohu napsat kamarádky, protože tento výraz používám u svých vrstevnic nebo někdejších kolegyň, ovšem tohle je dáma, k níž jsem vždy vzhlížela a pro spoustu věcí ji obdivovala a obdivuji stále. Hlavně pro její inteligenci, nadhled a smysl pro humor.
„Ale to jsi asi špatně pochopila, znám tvoje děti a vím, jak tě mají rády,“ namítla jsem.
„Opravdu je to tak, byla tu dcera a velmi opatrně mi naznačila, že už jsem se dostala do věku, kdy potřebuji pomoc a jim by se velmi ulevilo, kdybych měla odbornou péči a nemuseli by se o mě obávat. Ano, zní to ušlechtile, ale já chci umřít doma, chci odejít ze svého hnízda!“
Nechci soudit, natož odsuzovat, každý je v jiné životní situaci a řešíme rozdílné problémy. Sama podobnou zkušenost nemám, v naší rodině nikdo v žádném zařízení určeném pro poslední odchod nebyl, ale dovedu pochopit, že někdy není zbytí. Několikrát v životě jsem byla v blízkosti lidí, kteří odcházeli tam, odkud není návratu, a dobře vím, jak bylo důležité, aby se poslední okamžiky života odehrávaly v důvěrně známém prostředí nebo aspoň v přítomnosti blízkých lidí.
Přítelkyně má opravdu hodné děti, které ji mají rády. Má dvě dcery, které o ni pečují, ale obě dosud stále pracují, i když přítelkyni bude za chvíli devadesát. Dcery mají odpovědné profese a podobně na tom jsou i jejich partneři a děti. Zatím to funguje tak, že své mamince obstarají nákupy, úklid, často se zastaví někdo z rodiny na návštěvu. Přítelkyně mi sice mnohokrát říkala, že ty návštěvy jsou bleskové, protože všichni mají velmi bohaté a nabité životní programy, ale nezapomínají na ni.
„Prý by ani nemohli odjet na dovolenou, protože by si to tam strachy o mě neužili,“ řekla mi ještě a já ji uklidňovala, že tohle by nemusel být problém, protože existují tak zvaná odlehčovací zařízení, kde by mohla po dobu dovolené jejích dětí být ubytována. To se jí zalíbilo, a tak jsem do jednoho takového zařízení zavolala, abych zjistila podrobnosti.
Přítelkyně si zapsala telefon na ono zařízení i spoustu dalších informací, aby mohla vše sdělit svým dětem. Měla za to, že ten hlavní problém - „kam s ní?“ – by se tím mohl vyřešit.
Nevím, druhému do hlavy nikdo nevidí, navíc děti přítelkyně znám jen letmo. Ale člověk by měl mít právo odejít odtud, odkud sám chce. Někdo ze svého hnízda a někdo třeba i ze specializovaného zařízení. Proč ne? Jsme lidé různí a jde o to, abychom ten okamžik, který je nám pro život dopřán, měli co nejhezčí. A ty poslední chvíle by přece měly být za odměnu.
