Článek
Myslela jsem si, že toho o ní vím hodně, udělala jsem s ní jako novinářka bezpočet rozhovorů, jezdily jsme spolu na besedy, napsaly deset knížek. Sama říkala, když nám vyšla ta poslední, že jsme studnu jejích životních zážitků vypily až do dna. Jenomže nevypily, stále se objevují nové historky, ze všech možných stran se vynořují další a další příběhy, v nichž nenapodobitelná česká herečka, jak ji kdysi označil Václav Klaus, hraje hlavní roli.
Nejoblíbenější historka se týká jejího stravování. Mnohokrát jsem slyšela někoho vyprávět, jak s ní byl v restauraci, ona prolistovala jídelní lístek a pak ho číšníkovi vrátila s tím, že si to dá jednou.
„A co konkrétně?“ zeptá se ve všech těch příbězích číšník.
„Všechno!“ odpoví ona a ještě dodá, aby nezapomněli na toho Beránka na konci lístku. A pak se ukáže, že Beránek není jídlo, ale příjmení odpovědného vedoucího. V jedné historce je tím šéfem Beránek, v další Krůta, pak Zajíček, Slepička, dokonce jsem to slyšela o Jelenovi, ovšem tehdy Helena údajně ještě podotkla, že miluje divočinu.
Když o ní někdy při nejrůznějších besedách vyprávím, pokaždé na toto téma přijde řeč. Samozřejmě řeknu, že je to naprostý nesmysl. Jen si představte, že byste měli spořádat celý jídelní lístek, to znamená třeba pět polévek, sedm předkrmů, deset hlavních jídel, několik dezertů, a to beru skromný lístek. Jak dlouho by taková konzumace trvala? Určitě několik hodin, a tolik času Helena nikdy neměla. Neustále byla na cestách, vystupovala, filmovala, besedovala, zahajovala výstavy, křtila knihy, desky… Se synem Jirkou hovořili o plné zaměstnanosti, což znamenalo, že neměli žádný volný den, pořád byli v zápřahu.
Ale chápu, že tohle téma je pro lidi atraktivní, zvlášť ve spojení s Heleninou výraznou postavou. Ostatně ona sama nikomu nic nevyvracela a ráda na toto téma mluvila. Pamatuji, jak ji jednou jakási žena zvala k sobě na oběd a Helena jí řekla, že zpravidla sní deset řízků a tolik jich určitě doma nemá. Na překvapený výraz zvoucí paní nikdy nezapomenu a vsadím se, že v oné obci tahle historka žije dodnes.
Nedávno jsem četla v jednom článku, že si nepřála, aby její miliony zdědily vnučky, dvě dcery jejího jediného syna Jirky, a tak peníze a zlato skrývala v chalupě pod podlahou. To mě opravdu rozesmálo. Helena žádné miliony neměla a ani je nechtěla. Co vydělala, to utratila, ráda rozdávala, tvrdila, že peníze jsou od toho, aby se za ně žilo a ne se na nich sedělo. Každý, kdo se pohyboval v její blízkosti, tohle potvrdí. A zlato pod podlahou? I to je mýtus. Zlato ani neměla ráda, milovala jantar, říkala, že v něm cítí minulé životy. Možná tenhle výmysl vznikl z její okřídlené věty, že všechno, co jim doma upadne, už není jejich, i kdyby to byly zlaté hodinky. Ale nevím o tom, že by někdy takové hodinky měla.
Také její špatný vztah k vnučkám je legenda. Byla ráda, že je má a nevinila je za to, že nemají v rodině dobré vztahy. „Děti za to nemohou,“ říkala a myslím, že vnučky, které už jsou dávno dospělé, tohle vědí. Ostatně je o nic neošidila, a jelikož i v nich koluje její krev, mají to se svou babičkou určitě dávno všechno vyřešené.
Mně osobně přinesla do života štěstí, vzpomenu si na ni denně a jsem přesvědčená, že kdyby tady byla, tak by se všemi těmi příběhy, v nichž stále hraje prim, královsky bavila. A kdo ví, třeba se tím i opravdu baví. Vždyť víte, jak to měla s věcmi mezi nebem a zemí…
