Článek
Ani nevím přesně, kolik pohlaví máme dnes k dispozici, ale jako by ani to nestačilo, jsou mezi námi tací, jimž lidská podstata nevyhovuje a identifikují se s některým ze zástupců zvířecí říše. Někdo se cítí být psem, to je nejčastější, někdo vlkem, další koněm, hadem, papouškem, klokanem a podobně. Není to bláznovství, není to choroba, je to prostě právo volby. Lidé, kteří se cítí být zvířetem, a třeba i vyhynulým, jsou theriáni a prý jich přibývá.
Vyskytují se i u nás, a jelikož je k takovým lidem tolerantní svět, jsme tolerantní také, neboť chceme patřit k té progresivní části lidstva. Jen to nesmí potkat někoho z našich blízkých, to pak nastanou s tolerancí těžkosti. Nedávno se mi svěřila někdejší kolegyně, že má vnučku, která se cítí být kočičkou. Jelikož její matka, snacha mé bývalé kolegyně, je moderní, chápavá a progresivní, pořídila své dceři, žačce prvního stupně základní školy, odborný posudek, na jehož základě je učitelka povinná žačku pustit na školní dvůr, když se potřebuje proběhnout, a nesmí ji peskovat, když během vyučování zamňouká.
Moje bývalá kolegyně je stejně jako já ze staré školy. Senioři vědí, co mám na mysli, a je to jasné i juniorům, protože i oni přicházejí se seniory do kontaktu, je nás prostě hodně. Takže i junioři chápou, že s určitými záležitostmi se my senioři jen těžko smiřujeme. Už nás nikdo nepředělá, jsme většinou zkostnatělí, jsme buď ženské nebo chlapi, a moderní výchovné metody nám jsou často proti srsti, byť se se zvířetem neidentifikujeme.
A ta moje bývalá kolegyně si ze své vnučky zoufala, dokonce se rozplakala. Jelikož jsem soucitná, a navíc mám doma kocoura, tak vím, co kočky potřebují, co jim chutná a na co si potrpí. Odsypala jsem oblíbené granule mého kocoura s vysokým obsahem lososa, dala jí několik kapsiček s masem v želé, s masem ve šťávě, s masem se zeleninou… To víte, kočky jsou náročné a vybíravé. A také jsem jí poskytla náhradní záchod mého kocoura a podestýlku. Výbornou, německou, vonící lesem, protože je ze dřeva.
„Když je vnučka kočička, tak se k ní jako ke kočce, až u tebe bude, chovej,“ řekla jsem bývalé kolegyni a jí se ten nápad zalíbil. Ani nezaváhala, protože měla vážně o budoucnost jediného pokračovatele jejich rodu obavy.
Podle titulní věty určitě tušíte, jak to dopadlo. Holčička byla hodně zaskočená, když místo řízku, který si k obědu naservírovala její babička, dostala do misky granule. Nechutnaly jí, i když měly tak vysoký obsah lososího masa. Proběhnout ji samozřejmě babička nechala, ale když vnučka zamířila za záchod, zastoupila jí cestu a ukázala jí zelený plastikový záchod s podestýlkou vonící po dřevě.
V ten moment se prý vnučka na babičku usmála a řekla jí, že už není kočička, ale zase je holčička. Jak prosté, že? Ovšem, když se někdo z vás, co se mi právě chystáte vynadat, cítíte být také nějakým krásným nebo užitečným zvířetem, neberu vám to. Buďte si, čím chcete. Třeba volem. Ten má krásné oči…
