Článek
Jsem celkem klidná seniorka, nikdy zbytečně nejdu do sporu, spíš se vždy snažím každou situaci zvládnout v dobrém, a tenhle argument jsem uznala. Jasně, jezdíme zadarmo, tak žádné sezení!
Včera jsem nastoupila do tramvaje, nerozhlédla jsem se významně po vagónu, abych hledala volné místo nebo sedící juniory, zůstala jsem hrdě a důstojně stát u tyče blízko dveří, chytila se jí oběma rukama a dívala se ven.
„Paní, sedněte si, zaklepal mi jakýsi junior na rameno.“
„Jen seďte, mladý muži, na rozdíl ode mne jste si zaplatil.“
Junior zůstal stát vedle mne a chvíli jsem měla pocit, že zkameněl. Užasle na mě hleděl a bylo vidět, že vůbec neví, jak moji odpověď vyhodnotit. Přemítal zřejmě, jak to myslím, a že jsem buď blázen, nebo černý pasažér. Jelikož opravdu nejsem konfliktní, řekla jsem mu, že jen tak hloupě žertuji a ráda si sednu.
Což jsem udělala, a jelikož mi uvolnil samostatné sedadlo v protisměru, mohla jsem se kochat pohledy cestujících, kteří náš rozhovor zachytili. Bylo zcela zřetelné, že mě považují za bláznivou seniorku, která je možná na vycházce z nějakého zdravotnického zařízení.
Na zpáteční cestě byla tramvaj poloprázdná, tak jsem si sedla, ale když přistoupil větší počet cestujících, zřejmě studentů, stoupla jsem si opět na osvědčené místo u tyče blízko vchodových dveří. Jedna z juniorek se posadila, ale bylo jí divné, proč jsem vstala, když jedu dál. Přešla to mlčením a já také.
Příště to ale nezopakuji, cestující v dopravních prostředcích zřejmě nebrouzdají po stejných sociálních stezkách jako já a nečtou podobné názory v internetových diskusích. Na rozdíl ode mne, která je čte a dokonce se jimi řídí.
Nedávno jsem také psala o nějaké události z dopravního prostředku a jedna čtenářka mě v diskusi znectila s tím, že daleko zdravější než vození si zadku v dopravních prostředcích je chůze. Ať prý přemůžu svoji lenost a chodím po svých. Bude se mi líp dýchat a vychodím ty hlouposti, které se mi rodí v hlavě.
Hluboce jsem se zamyslela a řekla si, že má pravdu. A protože chci zítra navštívit kamarádku v nemocnici v Motole, vyhledala jsem si, kolik je to kilometrů. Internet mi sdělil, že 9,1 a pěšky to ujdu za dvě hodiny a pětačtyřicet minut. Ovšem při rychlostí čtyři kilometry za hodinu. Nejsem si jistá, že takové tempo se svou kyčelní endoprotézou zvládnu, tak si pro jistotu hodinu přidám.
Ještě, že existují sociální sítě, kdyby jich nebylo, jela bych já pošetilá metrem a byla tam za dvacet minut. Ale neudělala bych nic pro své zdraví. Mám dobrý pocit, protože vím, že zítra to udělám. Ovšem za předpokladu, že tu turistickou trasu rušnou Prahou přežiji.
