Článek
Každý z nás určitě nějakou historku na toto téma zná. Já také. Moje dlouholetá kamarádka žila velmi skromně, ač nemusela, chtěla totiž po svém odchodu na onen svět potěšit hlavně svoji dceru. Pro ni střádala, pro ni se snažila. Kamarádka byla velmi schopná a kdysi na začátku devadesátých let prozíravě zakoupila činžovní dům v centru města. Byla jsem tehdy jejím rozhodnutím ohromená, sama bych si na nic podobného netroufla. Navíc ta cena! Připadala mi astronomická.
Jenomže jak se ukázalo, kamarádka byla velmi prozíravá. Banka jí tehdy na koupi dala úvěr, neboť její pracovní pozice to umožňovala, a jak se časem ukázalo, z činžáku se stal zlatý důl a za částku, kterou za něj tenkrát kamarádka zaplatila, by se dnes koupil pouze jeden byt v něm.
Navíc dům byl v dobrém stavu, ostatně kamarádka měla tehdy při jeho koupi zkušeného poradce, takže nepotřeboval žádné mimořádné investice. Postupem doby stoupaly jak nájmy obyvatel jednotlivých bytů, tak samotná hodnota domu a hlavně částky, které za pronájem platila restaurace v přízemí a bar v suterénu.
Kamarádčina dcera byla provdaná za muže, jímž kamarádka pohrdala, nestýkala se s ním a byla by nejraději, kdyby se s ním dcera rozvedla. Ale ta se ho zříct nechtěla, ač byl věčně bez práce a živitelkou rodiny byla ona. Proto kamarádka zavčasu sepsala poslední vůli s tím, že s jejím majetkem může disponovat jedině její dcera a zeť k němu nikdy nesmí mít přístup.
Asi nemusím popisovat, k čemu po její smrti došlo. I když dědila jen dcera, nikoliv její muž, stejně vzalo během několika let dědictví za své. Na začátku došlo k prodeji jednotlivých bytů a nakonec se zpeněžily restaurace. Nevím, kolik za to dcera se svým manželem utržili, každopádně dnes už nemají nic a pokud vím, žijí kdesi v pronajatém bytě. Ale není důvod je litovat, užili si a mají na co vzpomínat.
A právě o to užívání jde. Pokud můžeme, tak žijme, a to podle svých možností a představ. Oč jsme se zasloužili, to si užijme a nemějme jako svůj životní program střádání pro dědice. Všichni přece víme, že největší cenu má to, oč jsme se sami zasloužili a čekání na dědictví je podobné jako Čekání na Godota. Hrdinové této hry Samuela Becketta se Godota nedočkali a dočkat se nemusí ani dědicové. Jen zbytečně promarní drahocenný čas.
Určitě si teď říkáte, že takhle uvažuje jenom sobec, že je přece krásné, když po sobě něco pěkného zanecháme, co pozůstalým udělá radost. To je samozřejmě pravda, ale nikdy to nesmí být za cenu vlastního omezování. Na světě jsme jenom jednou a daleko lepší stopou je, když lidem s námi bylo dobře a rádi na nás vzpomínají.
