Článek
„Ne, žádný společný projekt nemáme, prostě jsme se sešli.“ Chvíli se na mě podezřívavě díval a pak s výčitkou řekl: „Aha, je to tajný.“
A to jsem zase na něho beze slova koukala já. Nechápala jsem a chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Kamarád je o generaci mladší než já a je z rodu podnikatelů, kteří se prostě chtějí mít dobře. Nic proti tomu, každý se chce mít dobře, ostatně já také, ale u něho je to velmi výrazné. Kamkoliv přijde, hned zkoumá, jak by se dal potenciál daného místa či lidí, které potkává, využít. Založil už spoustu firem, denně přijde s nějakým novým nápadem, někdy dokonce s několika, některé jsou úspěšné, jiné méně a myslím, že stále čeká na ohromující ránu.
Dělal už leccos, i já jsem se na některých jeho projektech podílela, protože jako kamarád mi prostě nabídl práci. Bylo to fajn, ráda na to vzpomínám, navíc se nebráním ničemu ani do budoucnosti, ale dávám přednost krátkodobým projektům. Myslím na starý fór, že když je člověku sedmdesát, tak už si nemá kupovat dlouhohrající desky. Ty už si sice dneska nikdo nekupuje, jen fajnšmekři, ale poučení z toho plynoucí si pamatuji.
„Hele, my fakt nic neplánovali, prostě jsme vypili campari s ledem a kecali jsme,“ řekla jsem kamarádovi a on se málem urazil. Tak jsem se mu to snažila objasnit: „Známe se léta, pamatuji ho ještě jako mladého zpěváka, to ještě ani nebyl plnoletý. Potkala jsem ho asi před třiceti lety v jednom country klubu, hrozně se mi líbilo, jak zpíval, a tak jsem s ním udělala rozhovor. No a od té doby se známe, občas se potkáme a rádi vzpomínáme.“
„To mi neříkej, že ti nic nenabídl,“ kamarád na to.
„No nabídl, vždyť ti to říkám, vypili jsme láhev campari, dal mi taky výbornou čokoládu a pak mě odvezl domů, protože bylo vedro a jemu připadalo neslušné, že by mě měl poslat na tramvaj.“
Kamarád to vzdal. Asi nabyl dojmu, že mu něco tajím a že jsem falší prolezlá nevděčná osoba. Já to ostatně vzdala také. V určitých věcech si prostě přestáváme s mladší generací rozumět. My senioři se rádi scházíme, jen tak, bez zvláštního důvodu. Rádi se potkáváme, rádi si povídáme. Jen tak, nic za tím nevidíme a nic od toho neočekáváme. Jsme zvyklí slavit svoje narozeniny a další pozitivní životní události, protože prostě chceme těm oslavencům udělat radost a oni zase dělají radost nám.
Mladší generace zacílená na úspěch, a to zejména finanční, na nějaké oslavy nemá čas. Považuje to za prázdnou materii, která se nedá převést do účetnictví, vlastně dá, ale bohužel do kolonky ztrát. Ztrácím čas a také peníze, protože když jdu na oslavu, tak se ode mne očekává nějaký dárek.
Nic proto tomu, každý žijeme v určité době, každý si neseme nějaké zkušenosti a také představy o své současnosti a hlavně budoucnosti. Ale šťastná budoucnost fakt není o penězích. Co by mi bylo platné, kdybych měla milióny a miliardy a neměla si s kým popovídat? Jen tak, bez zvláštního důvodu a bez toho, že bych čekala nějakou podnikatelskou nabídku.
Mimochodem, to odpoledne u kamaráda v jeho nádherném bytě s výhledem na nebe výrazně zvedlo hladinu optimismu v mém organismu. A tohle vlastně vůbec není špatný podnikatelský projekt, dělat si vzájemně radost, popovídat si a podpořit se. Podnikat se přece nemusí jenom za peníze.
