Článek
Jelikož jde o zástavbu s vysokými budovami, chodci auta za rohem nevidí, řidiči zase nevidí chodce. Je fakt, že my, co tu křižovatku známe, okamžitě po signálu startujeme, ale ta silnice je hodně široká, nikdo tu trasu během té krátké zelené neprojde, dokonce ani neproběhne. Řídiči, kteří vědí, vjíždějí do křižovatky obezřetně, ti, co nevědí, šlápnou na plyn. A jeden takový nevědoucí na plyn šlápl v okamžiku, kdy jsem vykročila. Pravda, zvolna, už dávno totiž neskáču přes kaluže.
„Bacha, musíš čumět,“ ozval se za mnou hlas a čísi ruka mě chytila za límec košile a strhla dozadu. Lekla jsem se a teprve, když auto prosvištělo, jsem se otočila a viděla mladíka, který se tvářil zcela neutrálně, jak to někteří mladíci prostě dělají. Jasně, tykal mi, a to je velký prohřešek proti bontonu, mladší muž starší ženě nikdy netyká. Navíc mi řekl, že musím čumět, a to také není vhodný výrazový prostředek vůči ženě v mých podzimních letech. Jenomže on mi zachránil život, tak jsem na bonton zapomněla a poděkovala mu. Asi mu to udělalo radost, protože se usmál, nebo se možná neusmál, ale mně to tak připadalo. Fakt jsem mu vděčná. Sice jsem vzápětí zjistila, že mi při mé záchraně roztrhl zlatý řetízek, který jsem měla kolem krku, ale to mi připadalo zcela nepodstatné.
A hned jsem si vzpomněla na jednu situaci z dávné doby, z let, kdy jsem ještě měla malé děti. Jednou jsme se byli jako rodina koupat v jezeře na Konopišti, plavala jsem s dcerou, která měla ještě křidélka pro neplavce, k ostrůvku se smuteční vrbou a vyprávěla jí o Františku Ferdinandovi d´Esté a jeho krásné ženě Žofii Chotkové, kteří v tom majestátním zámku, na který je z jezera vidět, žili.
„Hele, mami, támhle byl před chvílí nějaký kluk a už tam není,“ řekla mi dcera a já ostražitá matka jsem tam hned zamířila. Ani jsem se nemusela potápět, ten kluk se zmítal kousek pod hladinou, takže jsem po něm sáhla, vytáhla ho a zamířila s ním na břeh. Trochu se bránil, ale byl drobný, takže jsem ho dostala ven celkem bez problémů. Tam jsem ho nechala popadnout dech a pak se ho zeptala, s kým tam je. Ukázal rukou na nedalekou deku, kde si paní četla. Řekl, že je to maminka, tak jsem ho k ní dovedla.
„Váš syn se trochu nalokal vody, ale už je to dobré…“ řekla jsem jí. Ona odložila časopis, posadila se, obhlídla situaci a syna se zeptala: „A kde máš kruh?“ Syn jen pokrčil rameny, tak žena zopakovala otázku mým směrem.
O kruhu jsem nic nevěděla, paní se vztyčila a začala pohledem pátrat po hladině jezera. Kruh uviděla a řekla mi, že bych pro něj měla doplavat, než ho někdo ukradne. A já byla natolik zaskočená, že jsem se nezmohla na slovo. Beze slova jsem spolu s dcerou, která mi při záchraně asistovala, odešla a poté zjistila, že mi chybí jedna náušnice, přišla jsem o ni zcela jistě při té záchranné akci.
Náušnice byla zlatá, památeční, a tak tu druhou mám dodnes. Připomíná mi, jak jsem jednou zachránila malého kluka, a ten roztržený řetízek si schovám taky. To zase bude vzpomínka na to, jak jeden trochu větší kluk zachránil mě.
