Článek
Stalo se mi to už před lety a pořád na to musím myslet. Pracovala jsem jako redaktorka v časopise pro ženy a měla na starosti rubriku pro mladé, protože jsem také tehdy byla mladá, v redakci nejmladší. Takže kdo jiný? Dělala jsem rozhovory s herci, zpěváky, psala o všem možném a také uveřejňovala díla začínajících autorů. Z mnoha se stali významní tvůrci, s některými se dodnes přátelím a jsem tomu ráda.
Ale jednou jsem se dopustila nevědomky hříchu, který mě mrzí a nedaří se mi na něj zapomenout. Navštívil mě sympatický mladý muž, začínající básník, který mi přinesl rukopis své první sbírky, kterou se chystal nabídnout v nakladatelství, které se poezií zabývalo. Mimochodem, tehdy tam pracoval jako redaktor Ivo Šmoldas a právě on měl poezii na starost. Ale to jsem jen trochu odbočila.
Posadila jsem se s básníkem na gauč, který jsme měli s přijímací místnosti, prohodili pár slov o životě, uvařila jsem mu čaj, protože kávu nepil, a pak jsem vzala do ruky jeho sbírku. Byla tlustá, zjevně se poezií zabýval intenzívně. Pročítala jsem básně a líbily se mi. Několik jsem si jich označila jako favority, ovšem na konci sbírky jsem našla báseň, která mě nadchla:
„Tak tuhle beru okamžitě, ta je dokonalá,“ řekla jsem a očekávala básníkovu radostnou reakci.
Ale místo ní jsem se dívala do jeho vytřeštěných očí a nechápala, co ta změna znamená. On už neřekl ani slovo, rukopis své sbírky mi sebral a zvedl se:
„To není báseň, to je obsah,“ řekl ve dveřích a rychlým tempem zmizel. Čaje se ani nedotkl a nedal mi možnost, abych se omluvila. Ale vlastně ani dneska nevím, čím bych to mohla vylepšit, protože zachránit se to vážně nedalo. Dotkla jsem se autora tím nejhanebnějším způsobem, určitě si myslel, že si z něho dělám legraci. Já si ji ale nedělala a ten obsah opravdu vypadal jako báseň.
Nevím, co se s básníkem stalo, jeho jméno jsem si totiž nezapamatovala a trochu se celá léta bojím toho, že jsem ho natolik znechutila, že básnění zanechal. Byli jsme přibližně stejně staří, on byl možná o něco mladší, takže je dost možné, že se k němu tenhle článek dostane, nebo si ho přečte někdo, komu tehdejší básník vyprávěl o ignoraci jedné redaktorky. Moc bych si přála, aby se mi ozval a ještě víc by se mi líbilo, kdyby ta jeho sbírka tenkrát opravdu vyšla a já se konečně po mnoha letech mohla zbavit pocitu, že jsem tenkrát spáchala hřích.
