Článek
Nedávno jsem se setkala na jedné akci s velmi sympatickým mladým umělcem, který maluje krásné obrazy, učí na umělecké škole a píše knihy. Prostě renesanční člověk, navíc velmi příjemný, inteligentní a pohledný. Vyprávěl mi o svém snu. Prý by chtěl mít vlastní dům, stačil by rodinný domek se dvěma podlažími. Žil by v horním patře, v přízemí by vybudoval galerii, kde by vystavoval nejen svá díla, ale dal by příležitost i svým kolegům a kolegyním, protože na vlastní kůži poznává, jak je těžké se prosadit a vydělat si na „chléb vezdejší“.
Že je těžké se prosadit, to víme všichni, kteří jsme absolvovali povinnou školní docházku, kdy jsme se dozvěděli o osudech mnohých slavných umělců, vynálezců a buditelů, kteří slávy dosáhli až po své smrti, kdy už jim to bylo jedno. Božena Němcová, Jan Neruda, Josef Kajetán Tyl, průkopník letectví Jan Kašpar a dlouho bych mohla pokračovat. Jen pár jedinců se třeba dobře oženilo nebo provdalo a pak samozřejmě byl život o něčem jiném. Když existuje někdo, kdo vám cestu vydláždí, a nemusí to být rovnou zlatem, pak si můžete nechat narůst křídla.
Jestli si právě říkáte, že jsem fantasta nebo rovnou blázen, tak vás vyvedu z omylu. Někdy se opravdu zázrak stane a sama jsem to zažila. Když jsem pracovala v redakci ženského časopisu, psala jsem článek o rodině, která se ujala šesti sourozenců z dětského domova. Rodiče dvou dětí se rozhodli poté, kdy musela s mladším dítětem kvůli jeho zdravotnímu stavu maminka zůstat doma, že poskytnou domov ještě někomu dalšímu. V dětském domově, který navštívili, je na první pohled zaujal jeden malý chlapeček, respektive oni zaujali jeho a nechtěl se od nich hnout. Když zjistili, že má dalších pět sourozenců, rozhodli se vzít si je všechny.
„Ale to víte, v paneláku to nemáme jednoduché, děti jsou živé a sousedi s námi musí mít svatou trpělivost,“ řekla mi tehdy ona maminka a ještě dodala, jaká by to byla krása, kdyby měli někde na venkově rodinný domek. Tuto větu jsem tenkrát do článku napsala a zanedlouho se ozvala paní, která této rodině domek nabídla. Bezdětná vdova, která měla domek vlastní a ještě jeden po rodičích a nechtěla ho prodat, prý by trpěla, kdyby se nedostal do dobrých rukou. A opravdu to klaplo, domek se do dobrých rukou dostal. Početná rodina měla ideální prostředí pro výchovu děti a ještě k tomu laskavou babičku. A klapalo to.
Pohledný umělec mi řekl, že vlastní galerie je jenom krásný sen, protože nikdy nebude mít tolik peněz, aby si ho mohl splnit. A tak to sem píši a říkám si, že i zázrak se někdy může zopakovat.
