Článek
Dávno vím, že přibývající léta přinášejí mnohá překvapení a nejneočekávanější jsou ta, kdy člověk překvapí sám sebe. Dopsala jsem dnes něco, čím jsem se delší čas zabývala, a potřebovala si to vytisknout, abych si to ještě jednou přečetla a opravila. Jsem stará škola, a tak kombinuji historické metody s moderními. Píšu na počítači, opravuji na papíře. S ním si totiž mohu vlézt do postele i leckams jinam.
Když jsem zjistila, že nemám v tiskárně dostatečnou zásobu papíru, vypravila jsem se do papírnictví.
„Kde máte papíry do tiskárny?“ zeptala jsem se asi dvacetileté prodavačky a ona mi naznačila směr, kterým se mám vydat. Došla jsem ke krabicím, které obsahovaly pět balení po pěti stovkách kusech.
„Jé, vy to prodáváte v takovém množství, já potřebuji jenom jeden papír, navíc bych tu krabici ani neunesla,“ zahořekovala jsem a prodavačka vytřeštila oči.
„Vy chcete jenom jeden papír? Tak to nevedeme, ale já se tady po nějakém podívám,“ a sehnula se kamsi pod svůj prodejní pult.
„Ale ne, jeden papír nechci, špatně jsem se vyjádřila, potřebuji jeden balík.“
Dívka si zjevně oddechla, balík mi z krabice vyndala a já jí u kasy poděkovala za pochopení.
„To nic,“ uklidnila mě. „Jsou i horší případy, nedávno tu jedna paní chtěla jeden kopírák a ta si na tom na rozdíl od vás trvala.“
Uklidněna, že nejsem nejhorší kus, jsem se vydala k domovu, kde jsem začala tisknout, ale asi v polovině transakce písmo zbledlo a za chvíli docela zmizelo. Pochopila jsem, že mi došla náplň, a tak jsem se opět vydala do nedalekého obchodního domu, tentokrát do obchodu s elektronikou. Náplň jsem si koupila, s mladým prodavačem pohovořila o tom, že jsem chybila, když jsem vyměnila laserovou tiskárnu za inkoustovou a nechala si ukázat tiskárenské novinky.
Doma jsem kazetu vyměnila a z tiskárny vylézaly jenom bílé nepotištěné papíry. Zkoušela jsem všechno možné. Restartovala, domlouvala, nadávala, třepala, opakovaně kazetu s náplní vyndávala a zandávala. Nakonec jsem si našla na internetu telefonní číslo do obchodu, kde jsem kazetu zakoupila, a vyžádala si juniora, s nímž jsem v prodejně diskutovala.
Nechal si všechno ode mne převyprávět a nakonec se zeptal:
„A sundala jste z té kazety bezpečnostní fólii?“
Zastyděla jsem se, fólie jsem si nevšimla. A tak jsem ji ještě s telefonem na uchu odstranila a bylo po problémech. Z tiskárny lezly potištěné papíry.
„Vy jste tak strašně šikovný. Jak jste mohl vědět, že jsem na fólii zapomněla?“
„Nejste první, komu se to stalo,“ odpověděl mi junior a konejšivě dodal: „Jsou i horší případy.“
A v mém nitru se rozlil pocit štěstí, že to se mnou ještě není tak hrozné, protože když mi řekli dokonce dva junioři, že jsou i horší případy, není důvod jim nevěřit.
