Článek
Herec Josef Dvořák přijel do Lázní Lipová v Jeseníkách, do místa, kde voda brala a ničila majetek, ale bohužel si přišla i pro tři lidské životy. Lidí na setkání s ním přišlo tolik, že kapacita společenského sálu nestačila a musely se shánět další židle. Byl to nakonec moc hezký večer, při němž se vzpomínalo, vyprávělo a hlavně hodně smálo. Rozdávat radost Josef Dvořák opravdu umí a dělá to už víc jak půl století.
Kdo umí radost rozdávat, tomu se to vrací, dokonce i v takové době, kdy mnozí mají své domovy zničené, nebo o ně dokonce přišli. Josef Dvořák nejen poslouchal příběhy o tom, co všechno voda způsobila, ale hlavně o tom, jak si lidé pomáhali a vzájemně se zachraňovali.
V Lipové se opravuje, odklízí, buduje a vznikají tam i pozoruhodné věci. V lázeňském areálu totiž dva umělečtí řezbáři se svými spolupracovníky tvoří zázraky, dřevěné sochy, které jako by ani nebyly dílem lidských rukou, tak jsou dokonalé. Ti dva mistři, Pavel Herák a Winca Von Samotzin, stihli vytesat sochu i pro Josefa Dvořáka. Samozřejmě mu darovali vodníka, protože těch za svůj život hrál – a skvěle - desítky.
Nepřeháním, když řeknu, že to byl nezapomenutelný den. A jen se mi potvrdilo, že jsme jako národ senzační. Prosím, nenamítejte, že přeháním. Já si o nás opravdu myslím jen to nejlepší. Máme ovšem takovou zvláštní a nebývalou vlastnost, že se děláme horšími, než ve skutečnosti jsme. Nečekáme, až nás pomluví jiní, uděláme to dřív a důkladněji. Tvrdíme o sobě, že jsme nepřejícní, dokonce závistiví, že dost lžeme, umíme podvádět, moc na sebe nedbáme, a že všichni ostatní jsou lepší.
Pro takovou sebekritiku samozřejmě existují historické důvody. Po celá staletí jsme někomu stáli v cestě, a tak jsme nelezli na kopce, ale zůstali radši v údolí, aby na nás nebylo moc vidět. Nevytahovali jsme se majetkem, protože by nás o něj mohl někdo připravit, nedávali jsme na odiv svou šikovnost, protože by nás mohli jiní zneužívat.
Ne, opravdu nejsme horší, než jiní. Sice se stále neusmíváme, neříkáme si při každém setkání, jak se máme rádi, moc se vzájemně nechválíme, ale když přijde nějaká tragédie, katastrofa, přírodní živel, umíme si pomoci a nečekáme za to žádnou odměnu. Stačí se podívat, jak rychle se dají díky veřejným sbírkám dohromady peníze, když je někdo opravdu v nouzi. Když je třeba složit se malému dítěti na náročnou operaci, kterou naše pojišťovny nehradí, když přijde požár, orkán nebo velká voda.
Často tvrdíme, že nás jako národ dovede sjednotit jenom vítězství v hokeji nebo právě nějaká přírodní katastrofa. Ale ve skutečnosti se máme vzájemně rádi, a že se občas hádáme? Na tom nic tragického není, hádali jsme se vždycky, slávisté versus sparťané, Praha versus zbytek republiky, vláda versus opozice… A zaplaťpánbůh, že se hádáme, kdybychom byli všichni ke všemu lhostejní, pak by se už nedalo na tomhle světě žít.
