Článek
Už v minulosti k tomu došlo, a šlo o jinou doručovatelku. Chápu to, kdybych byla v její pozici, také bych chtěla vidět tu osobu, která dostává dopisy se srdíčky na obálce, která jsou často vylepšená třpytkami nebo probodnutá šípem. Pochopitelně Amorovým, který je také opatřen srdíčkem.
Kdybych byla pošťačka, také by mě zajímalo, jak vypadá ta nejkrásnější žena světa, jak bylo na obálce uvedeno. Navíc to nebyl první srdci vyzdobený dopis. už jich do schránky v přízemí vyhodila úctyhodný počet.
Dopisy si dnes lidé běžně nepíší, a tak samotný fakt, že existuje osoba, která dostává dopisy poměrně často a navíc všechny vypadají jako milostné, musel vzbudit zvědavost. Nevím, jestli se doručovatelka dívá na zpáteční adresy, ale tyhle dopisy je mají, dokonce je mít musí, je tam nejen jméno odesílatele, ale často také datum jeho narození a adresa. A to adresa ne ladajaká. Plzeň-Bory, Valdice, Vinařice, Jiřice, Oráčov, Praha-Ruzyně, eventuálně Pankrác…
A tak hnána zvědavosti vyjela výtahem do nejvyššího patra a zazvonila. Nevím přesně, koho očekávala, ale mě určitě ne.
Abych se vám trochu popsala, jsem už hodně dlouho seniorka, narodila jsem se v roce, kdy Emil Zátopek vyhrál na olympiádě v Helsinkách tři zlaté medaile, na svůj věk vypadám, dokonce bych řekla na víc, než mi je ve skutečnosti. Ostatně vždycky jsem vypadala starší, pamatuji, jak jsem slavila čtyřicetiny a do redakce, kde jsem pracovala, mi přišel poblahopřát Strýček Jedlička a přinesl mi dort s padesátkou. Nemám ani lifting, ani odoperovaná oční víčka, necvičím, diety nedržím. Dobře vím, že tělo není umělecký artefakt, který by se měl zachovat pro příští generace, a tak zcela přirozeně vadnu a je mi to jedno.
Navíc už dávno neočekávám, že by mohl u mých dveří zazvonit Alain Delon, a tak klidně doma nosím kalhoty podobné teplákům a svetry, které už si mezi lidi neberu. A podprsenku doma také nenosím. Asi jsem ani nebyla učesaná, a tak doručovatelka plná očekávání stála najednou proti mně a toho údivu v jejích očích jsem si nemohla nevšimnout.
„Něco jsem do vašeho patra nesla, tak jsem vzala i ten dopis,“ vykoktala v rozpacích a pro jistotu se ještě zeptala: „Je to pro vás, že?“
Vzala jsem si od ní obálku, přečetla své jméno, přisvědčila jsem, poděkovala a rozloučila se s ní. Až doma, když jsem si prohlédla ten gejzír srdíček a přečetla si, že jsem nejkrásnější žena světa, jsem si řekla, že by mě neubylo, kdybych jí vysvětlila, že jsem několik let učila v jedné české věznici a někteří z mých bývalých žáků si stále ještě odpykávají trest, nebo pykají opět, a jsou mezi nimi tací, kteří nemají komu psát a aby si jejich spoluvězni nemysleli, že o ně není zájem, píši mně. Nevadí mi to, všechny dopisy přečtu, opravím tam chyby a pisatelům napíši, co by si měli zopakovat a v čem by se měli zlepšit. Učila jsem totiž češtinu a jejich písemný projev beru jako svoji vizitku.
A má to výsledky, žák, který kdysi dokázal udělat ve slůvku „když“ tři hrubky, už tam dělá jenom jednu. A že nevíte, jak je možné v této frekventované spojce podřadící udělat tři chyby? Tak si je spočítejte – „gdiš“.
