Článek
A tak jsem se už uvnitř v tramvaji na juniora obrátila, abych ho umravnila. Ale všechna slova mi sebral jeho široký úsměv, který se po jeho obličeji rozlil.
„Jé, paní učitelko, co vy tady? Rád vás vidím.“ Svého někdejšího žáka jsem poznala okamžitě. Oni se totiž moc nemění, ti moji chlapci. Učila jsem několik let v jedné české věznici, do lavic usedali dospělí muži a ti si většinou svoji podobu ponechávají déle, než nezletilí školáci.
Ne snad, že bych svého žáka ráda neviděla, těší mě, když některého z nich potkám na ulici, menší radost mi dělají dopisy, které sice přicházejí s nejrozmanitějšími romantickými obrázky na obálkách, ale na zadní straně bývá adresa některé naší věznice.
S tímto žákem jsem v kontaktu, ozývá se mi na sociálních sítích, ale pravda je, že naživo jsem ho neviděla několik let. Ani jsem k tomu neměla příležitost, protože jsem jezdívala autem, které jsem však nedávno poslala k dalšímu majiteli a začala jezdit městskou hromadnou dopravou. A dobře jsem udělala, je to velmi inspirativní a člověk tam neustále něco zajímavého zažívá. Jen těch telefonických hovorů co vyslechne, a jak si tam obohatí slovník!
Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Můj bývalý žák netajil nadšení z našeho setkání, poptal se mě na zdraví, na spokojenost s důchodem, a když jsem mu já položila dotaz, jak se mu daří, popsal mi velmi stručně, že je na tom vlastně pořád stejně. Že žije na ubytovně, tu a tam má nějakou brigádu a už dvakrát byl na rekvalifikačním kurzu.
„A proč se neživíte tím, čím jste se vyučil? Vždyť vám to šlo.“
„Protože to není řemeslo, které by mi vyhovovalo.“
„Tak proč jste si nevybral jiné?“
„Došlo prostě k omylu. Myslel jsem si, že když se hlásím na malíře, budu stát u malířského stojanu s plátnem a paletou v ruce, ale místo toho jsem dostal kýbl a štětku.“
No jistě, co jsem mohla čekat. Tenhle žák byl odjakživa vtipný a dokázal odpovědět na každou otázku tak, že se druhý už na nic nezmohl. Dál jsem s ním jeho existenční frustraci neřešila a začala se s ním loučit, protože jsem chtěla vystoupit.
„Jdu s vámi,“ řekl žák a venku se mě zeptal, jestli náhodou nemám nějaké hotové peníze, stačilo by prý pětikilčo. Pětikilčo jsem z peněženky vyndala a než jsem mu ho předala, vrátila jsem se k tomu, co jsem mu původně chtěla sdělit.
„Slibte mi, že už nikdy žádné ženě neřeknete babčo, to je nezdvořilé a mějte na mysli Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského. Vyprávěla jsem vám o něm, vzpomínáte?“
„Jasně,“ přisvědčil můj někdejší žák. „Na všechno si pamatuji, a budu myslet i na toho Gutha-Jarkovského, i když vím, že ve skutečnosti neexistoval.“
Zase mě překvapil. On si Mistra etikety Jiřího Gutha-Jarkovského spletl s Járou Cimrmanem. Ale už jsem neříkala nic, dala mu pětistovku a rozloučila se s vědomím, že jako učitelka jsem totálně selhala.
