Článek
Před časem se mi ozval spolužák, s nímž jsem se celá desetiletí neviděla. Prý by se se mnou rád sešel a hlavně se potřebuje s někým poradit. Navštívila jsem ho, on se mi svěřil, že byl dlouho hospitalizovaný v nemocnici, poté ještě musel do lázní a teď, když se vrátil, neví, jak ven z dluhů. Každým dnem prý čeká exekutora. Ještě než jsem se s ním vrhla na třídění všech možných upomínek, pohledávek a výhrůžek, přelétla jsem pohledem po stěně v obývacím pokoji v bytě, který zdědil po své mamince.
„To jsou originály?“ zeptala jsem se a on jenom pokrčil rameny.
„Asi ano, máma měla umění ráda.“
Vzala jsem tři z asi deseti obrazů, ujistila se, že jde opravdu o díla Maxe Švabinského, Františka Tichého a Vojtěcha Hynaise, spolužáka jsem zvedla ze židle a za chvíli jsme byli i s obrazy v nedaleké aukční síni. Detaily nejsou nijak dramatické, podstatné je, že spolužák nejen uhradil všechny své dluhy, ale zanedlouho mi poslal esemesku z Kanárských ostrovů, kam se jel po dlouhé nemoci trochu opálit a zregenerovat.
Další historka také souvisí s mými spolužáky, i když z jiné školy, ale na tom nezáleží. Jednou jsme se bavili, jak jsou dneska ceněné mnohé dopravní prostředky z dob minulých a řeč byla o jednom konkrétním mopedu. Uvědomila jsem si, že v garáži jednoho mého příbuzného jsem něco takového viděla. Tak jsem mu hned druhý den zavolala, inkriminovaný stroj tam stále měl, na mou radu setřel letitý prach s pavučinami a stroj nabídl k prodeji. Zájemců bylo tolik, že si mohl vybírat. Na rodinné sešlosti se pochlubil, že je díky překážejícímu mopedu dobře situovaný senior a já od něho dostala tak obrovskou kytici, že jsem ji ani nemohla unést.
Třetí příběh je truchlivý. Sice promlčený, ale já kvůli němu ještě dneska občas nemohu usnout. Byla jsem úplně malá holka, když jsem vyměnila rodinné album známek za pytlík se skleněnými kuličkami. Tehdy to byla oblíbená hra, a kdo měl místo tradičních hliněných kuliček skleněné, byl mezi kuličkáři něco jako šlechtic. Album bylo v naší rodině léta. Založil ho dědeček, zdědil můj táta a po něm ho obhospodařovali moji starší bratři. Ti se po nějakém čase po albu sháněli a poté se vzájemně obviňovali z jeho zašantročení. Svoji malou sestřičku s vlnitými vlásky z ničeho nepodezřívali. Já se nikdy nepřiznala, ostatně dneska už ani není komu. Ale když si rodiče chlapečka, s nímž jsem výměnu provedla, koupili dům, napadlo mě, že jim k tomu mohlo naše rodinné album známek pomoci.
